SVĚT V POHYBU (12/98)

Jak staré jsou květiny a mouchy?

Vztah opylovačů a opylovaných kvetoucích rostlin je nejrozšířenějším a nejrozmanitějším mutualistickým vztahem v přírodě. Jako mutualizmus označujeme takový typ soužití organizmů, z kterého mají prospěch oba zúčastnění. Je to zřejmé i v tomto případě. Rostliny využívají hmyzu, ptáků nebo jiných zvířat k přenosu pohlavních buněk a „za odměnu“ nabízejí sladký a výživný nektar, kterým se řada opylovačů živí nebo alespoň přiživuje.
Nejstarší fosilní kvetoucí rostliny jsou známy ze spodní křídy, tedy asi z dob před 120 miliony lety. Již tehdy měli své opylovače. Nejprve to byly mouchy, vosy, včely a brouci. Teprve v pozdějších dobách se k nim přopojili i další živočichové. Před několika měsíci však byly objeveny nové fosílie much staré 145 milionů let. Při podrobnějším ohledání se zjistilo, že jejich ústní ústrojí je uzpůsobeno k sání květního nektaru. Z toho lze vyvodit jediné. Původ kvetoucích rostlin je zřejmě nutno hledat ještě hlouběji v historii Země, než jsme předpokládali.
(Science 3. dubna 1998)
obrázek

Bakterie jako budovatelé

V Negevské poušti v Izraeli používají někteří mikrobi unikátní strategii. Několik zdejších druhů bakterií a sinic produkuje cukerné látky, které slepují zrnka písku a prachu. Vzniká černá tvrdá krusta, která chrání kolonie mikroorganizmů před vysokými teplotami pod palčivým sluncem. Změněné prostředí využívají i další organizmy. Výhodu z činnosti bakterií mají různí pouštní brouci ale například i dikobrazové. Zjistilo se, že v norách, které si pod bakteriální skořepinou vyhrabávají, ztrácejí méně tělních tekutin. To je v pouštních podmínkách velmi důležité.
Izraelští a britští vědci na základě znalosti pouštních stavitelů navrhli novou koncepci ekosystémového inženýrství. Rozlišují celkem dva způsoby, kterým živé organizmy kontrolují tok energie systémem. V prvním případě „ekosystémoví inženýři“ mění své prostředí vlastními těly. Dobrým příkladem jsou koráli tvořící útes. Jejich živé i odumřelé schránky budují velmi členité prostředí, které poskytuje útočiště řadě dalších druhů živočichů. Také stromy v lese mění podobným způsobem výchozí podmínky. Mnoho tvorů je adaptována na život v lese (pod stromy nebo přímo na nich) a na volném prostranství by nedokázala přežít. Druhá skupina ekosystémových inženýrů mění podmínky svou čiností. Přenastaví výchozí parametry a pak odchází. Tak si počínají např. bobři při stavbě hrází – z proudící vody učiní vodu stojatou, fauna i flora určitého úseku řeky nebo potoka se změní. Do této skupiny patří i negevské bakterie a sinice.
(Science 22. května 1998)

Číňané na oběžné dráze

Příští rok, k padesátému výročí založení Čínské lidové republiky mají být vysláni na oběžnou dráhu čínští astronomové. V současné době již dokončují trénink a přípravy na let v kosmickém výcvikovém středisku nedaleko Moskvy. Pokud vše proběhne úspěšně, stane se Čína třetí zemí na světě, která podniká pilotované vesmírné lety. Kosmonauti a astronauti jiných národností, kteří se v minulosti dostali na oběžnou dráhu, vždy ke svému letu využívali ruské nebo americké „dopravní prostředky“, kosmodromy i veškerou další techniku.
(New Scientist 2. května 1998)

Uprášená Země

Každým rokem spadne na Zemi 107 kg (=10 000 tun) meziplanetárních prachových částic. Pochází z mračen, která obíhají Slunce a jsou rozprostřena v prostoru tzv. vnitřních planet (Merkur, Venuše, Země, Mars). Během času se však hmotnost prachu, které na nás spadne, mění. Ukazuje se, že množství mikroskopických vesmírných zrnek vzrůstá a klesá v pravidelných asi 100 000 let trvajících cyklech. Je to zřejmě způsobeno pravidelnými změnami dráhy Země kolem Slunce, která může být buď eliptičtější nebo kruhovější.
K čemu nám může být informace o tom, zda spadne z vesmíru o nějakou tu tunu smetí více nebo méně? Pravděpodobně je to důležitější, než se zdá. Větší množství prachu v atmosféře by mohlo být odpovědné za ochlazení globálního klimatu a je dokonce možné, že je příčinou nebo alespoň jednou z příčin opakujících se ledových údobí. A jak známo, výrazné teplotní výkyvy mají velký vliv na společenstva rostlin a živočichů; způsobují rozsáhlé změny v rostlinném pokryvu planety, vymírání mnoha druhů a sehrály zřejmě i významnou roli v dávné historii lidstva.
(Science 8. května 1998)

Mars ztratil svou tvář

Snímky Marsu pořízené v roce 1976 vzrušily odbornou i laickou veřejnost. Byl mezi nimi totiž i jeden, který zobrazoval zvláštní útvar až nápadně podobný lidskému obličeji. Okamžitě se vyrojilo množství více nebo méně (ale spíš méně) seriózních hypotéz o marťanských stavitelích. Vynikaly mezi nimi smyšlenky Richarda Hoaglanda, který ve svých článcích a knihách psal o ztracené civilizaci stavitelů „obličeje“ i nedalekých útvarů připomínajících pyramidy. Neváhal ani obvinit NASA ze zatajování údajů a dokonce uvedl, že r. 1993 záměrně zničila sondu Mars Observer, aby nemohla fotografovat oblast Cydonia, kde „tvář“ leží.
Od samého začátku většina vědců upozorňovala, že jde o pouhou hru světel a stínů, prostě o náhodu. Jejich logický úsudek potvrdili nové snímky pořízené sondou Mars Global Surveyor letos v dubnu. Vzhledem k dalším útokům, které NASA vinily z upravování dat, byly zveřejněny i fotografie v původní, neupravené podobě.
(New Scientist 18. dubna 1998, Vesmír 15. června 1998)
obrázek

Vliv klimatu na kolonizaci Ameriky

Počátky kolonizace Severní Ameriky byly velmi krušné. Vůbec první anglickou osadu založili kolonisté v Severní Karolině na ostrově Roanoke. Bylo jich asi 120 a přicestovali r. 1587. Jejich osud zůstane tajemstvím asi navždy. Když ke kolonii dorazila r. 1590 další loď, nalezla pusté místo a jen velmi málo stop toho, co se zde odehrálo. O dvě desítky let později v Jamestownu ve Virgínii se situace téměř opakovala. Jen lidí tu bylo více. Zahynulo jich několik tisíc a přežilo asi šedesát.
Historikové se vždy domnívali, že neúspěch prvních kolonistů byl způsoben neznalostí prostředí a nezkušeností s novým způsobem života. Jistou vinu dávali i střetům s původními obyvateli Ameriky, s indíány. Na základě klimatologických dat se však dnes ukazuje, že hlavní vinu zřejmě bude mít počasí. Konec 16. a začátek 17. století byl vůbec nejhorším údobím za posledních 800 let. Severní Ameriku postihla katastrofální sucha trvající nejméně 7 let. Doměnku potvrzují i historické prameny z Jamestownu, které hovoří o hladomoru a zmiňují se dokonce o možném kanibalizmu.
(New Scientist 2. května 1998)

Paměť zemětřesení

Seismické vlny se šíří z epicentra zemětřesení zhruba rychlostí zvuku. Napětí působící v horninách deformuje podloží. Míra deformace závisí na viskozitě zemské kůry a pláště. Nyní skupina amerických geofyziků zjistila, že ve směru postupu seismických vln se šíří ještě další signál. Má mnohem větší dosah a postupuje mnohem, mnohem pomaleji. Velká zemětřesení tak mohou způsobit další otřesy o několik tisíc kilometrů dále a o několik desetiletí později. Přestože jde zatím stále jen o hypotézu, hledají geofyzikové způsob, kterým by se tyto dlouhodobé signály mohly šířit. Vhodným kandidátem je astenosféra, tenká vrstva horniny asi v osmdesátikilometrové hloubce. Přestože jde stále ještě o pevnou hmotu, vysoký tlak a značná teplota způsobují, že se astenosféra zvolna pohybuje – teče. Posuny lze zaznamenat řádově v desetiletích.
(Science 22. května 1998)

Pavel Hošek
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška