published in: Vesmír 81, 2002/8: 465
O plavbě Pedra Álvarese Cabrala do Brazílie

Pěkně zaokrouhlený letopočet 1500 je mimo jiné i rokem, kdy stanula první Evropanova noha na jihoamerické pevnině. Alespoň většinou se to tak uvádí.
Přelom 15. a 16. století byl obdobím úžasných zaoceánských plaveb a netušených objevů. Roku 1492 doplul Kolumbus k předsunutým ostrovům amerického kontinentu a o šest let později se Vasco de Gama dostal tzv. východní cestou do Indie. Vztahy mezi soupeřícími námořními velmocemi – Portugalskem a Španělskem – se zhoršily. Smlouva z Tordesillas rozdělila svět na dvě části podle poledníku vzdáleného 370 mil západně od nejzápadnějšího z Kapverdských ostrovů.
Pod vlivem všech těchto událostí vypravil portugalský král Manuel I. k další velké cestě do Indie flotilu dosud nevídaných rozměrů. Velení nad třinácti loděmi a 1200–1500 muži svěřil Pedru Álvaresovi Cabralovi, který vyplul 9. března 1500. Neplavil se však přímo kolem Afriky, ale udělal na cestě „malou“ odbočku. Při ní našel Jižní Ameriku. Dlouho se předpokládalo, že se tak stalo náhodou, když bouře zavála část flotily dále od zamýšlené trasy. Historické prameny však spíše ukazují, že to byla zajížďka úmyslná.
Do dnešních dnů se dochovala celkem tři písemná svědectví o prvním přistání u břehů dnešní Brazílie: zpráva Johanna Fariase, vzdělance nejasné národnosti známého častěji pouze jako mistr Johann (nebo portugalsky Joao), deník neznámého lodivoda a dopis Pera Vaze de Caminhy portugalskému králi. Z posledního jsou i následující kratičké ukázky.
Pavel Hošek

I pokračovali jsme tedy v naší plavbě tímto mořem stále vpřed, až jsme v úterý po Velikonocích, což bylo dvacátého prvního dubnového dne, […] narazili na jisté známky pevniny, jimiž byla veliká hojnost podlouhlých rostlin, jimž námořníci říkají lahve, tak jako jiných, nazývaných oslí ocas. A následující středu jsme po ránu narazili na ptáky, kterým říkají buřňáci.
Toho dne, v době nešpor, spatřili jsme pevninu! Ponejprve velikou horu, velmi vysokou a zaoblenou; a jiná nižší pohoří na jih od ní; a rovinu s rozsáhlým stromovím: vysoké hoře dal kapitán jméno Velikonoční hora a zemi – Země Pravého kříže.
[…] Tato zem, Pane, zdá se mi, že od cípu, jejž jsme nejjižněji zahlédli, až k druhému cípu, který směřuje k severu, a již jsme z tohoto přístavu viděti mohli, bude tak veliká, že bude mít dobře dvacet nebo pětadvacet mil pobřeží [míněna legua, středověká španělská a portugalská míle, jejíž délka se pohybuje mezi 6000 a 6600 m]. V některých částech pobřeží jsou velká skaliska, tu červená, tu bílá; a povrch země všude rovný a plný velkých stromoví. Od jednoho konce k druhému je pobřeží písčité, velmi rovné a velmi krásné. […] Země sama o sobě má však velmi dobré podnebí, tak chladné a mírné jako v kraji mezi Dourem a Minhem [řeky v severním Portugalsku]. Vody jsou hojné, nesmírné. A země je tak půvabná, že chtíce ji využíti, bude v ní, zásluhou místních vod, bujeti vše.

Pero Vaz de Caminha: Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie,
Scriptorium, Dolní Břežany 2000
 

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška