Published in: Živa 4, 1993: 179–180

Současnost a perspektivy jednoho lemura

Pavel Hošek

V oslepující mozaice černých skvrnek stínů a zářivě osluněných  míst se vysoko v koruně objevily velké upřeně hledící oči. Brzy  na to hledělo z vrcholku stromů již několik párů. Tlupa lemurů,  nejprve tichá a obezřetná, začala vzrušeně poskakovat ve větvích. Samci ale hlavně samice se stále více přibližovali, prohlédnout  si zblízka ta podivná stvoření, která jim dnes zkřížila cestu.  Aby si dodali odvahy, začali stále hlasitěji poštěkávat a utichli  až tehdy, kdy nezvaní hosté opustili trasu jejich pravidelné  obchůzky za potravou.
Takto v přírodě probíhá typické setkání s lemury druhu Eulemur  coronatus, kteří ostrůvkovitě obývají poměrně malé území  v nejsevernějším výběžku Madagaskaru. Francouzský učitel B.  LeNormand je však uvádí i z malého ostrůvku Nosy Hara. Přesto měří celková plocha jejich rozšíření pouhých 1 300 km2. Zahrnuje  také čtyři chráněná území - Ankarana, Montagne d´Ambre, Foret  d´Ambre a Analamera. V nich byl tento druh také nejčastěji sledován a podrobněji studován. Jedná se vesměs o suché  poloopadavé lesy s vyjímkou Montagne d´Ambre (Tattersal, 1982).
 
Rozšíření lemura Eulemur coronatus - oranžově. Červeně chráněná území, centra výskytu tohoto druhu; shora dolů Foret d’Ambre, Montagne d’Ambre, Ankarana, vpravo Analamera
Nejhojnější je E. coronatus v rezervaci Ankarana, kde žije až 200 i 500 jedinců na ha2, ale to jsou vyjímečné hodnoty.  Obvyklých je 80 - 100 zvířat na ha2, ovšem ve vlhčích oblastech  to bývá ještě méně (30 - 50/ha2)(Richard a Sussman, 1987, Wilson  et al., 1989, Fowler et al., 1989, Arbelot-Tracqui, 1983).
Nejrůznější odchylky v chování lemurů žijících v sušších  a vlhčích oblastech jsou všeobecně pozoruhodné. Kromě již zmíněné  populační hustoty nalezneme i rozdíl v počtu jedinců v tlupě,  rozdíly v denní aktivitě, v potravní specializaci a dokonce  i v době plození mláďat a ve zbarvení dospělců.
 
Eulemur coronatus (samec) v rezervaci Ankarana Samec druhu  
Eulemur coronatus
U druhu E. coronatus je obvyklá denní aktivita, ale jsou známy  i případy pohybu skupiny a příjmu potravy během noci. Noční  aktivita se koncentruje - zejména v sušších oblastech - mezi  půlnocí a druhou hodinou ranní. Zatímco běžnou tlupu v Ankaraně  (suché lesy) tvoří 8 - 12 jedinců (včetně mláďat), ve vlhčích  lesích národního parku Montagne d´Ambre jsou obvyklé skupiny  3 - 5 kusů a nebývá vzácností potkat lemura „samotáře“. Ať již ve  skupině nebo samostatně, pohybují se výhradně v korunách stromů.  Na zem vůbec nesestupují. Přesto, že v některých místech využívá  velmi mnoho jedinců jen malou plochu, k interakcím mezi  skupoinami dochází zřídka. Daleko častěji soupeří E. coronatus  o území s druhem E. fulvus sanfordi, často však oba druhy  přátelsky sdílejí jeden strom.
E. coronatus patří mezi středně velké druhy lemurů. Dospělci  dosahují hmotnosti okolo 2 kg a jsou nápadní svým pohlavním  dimorfismem. Zatímco samice je celá šedá se světlejší hrudí  a hnědou čelenkou na hlavě, samec má hnědou barvu a na temeni  výrazný černý trojúhelník. V suchých lesích žijí spíše světlejší  formy, pro deštné lesy jsou typičtí celkově tmavší jedinci  (Tattersal, 1982, Jenkins, 1987).
 
Eulemur coronatus (samice) v rezervaci Ankarana Samice druhu  
Eulemur coronatus
V Ankaraně se samicím rodí malí lemuři v polovině září, kdy  začíná deštivé období. Pro mláďata je tak zajištěn dostatek  potravy. Ve vlhčích oblastech, kde není u rostlin výrazně  rozlišeno období vegetace a klidu, přicházejí mláďata na svět  v rozmezí října a února. Matka nosí svého potomka zachyceného  v srsti na břiše, později si jej občas přemisťuje i na záda. Plné  dospělosti dosahuje E. coronatus ve věku zhruba 20 měsíců (Wilson  et al., 1989).
Dospělci se živí výhradně rostlinnou potravou. Ve vlhčích  oblastech pojídají pestrou směs listí a plodů nejrůznějších  rostlin (např. Ficus spp., Strychinos spp., Pandanus spp.,  Diospyros spp., Tamarindus indica aj.). V suchých lesích v období  dešťů konzumují převážně listí a v době sucha, kdy trpí  nedostatkem vody, dávají přednost šťavnatým plodům. Vodní deficit  doplňují dokonce i z podzemních nádrží. Slézají, často dosti  hluboko, do jeskyní, jichž vzniklo ve vápencovém podloží masívu  Ankarana velké množství (Wilson et al., 1987 a 1989).
E. coronatus, domorodci nazývaný ankomba, varika nebo také  často gidro, je chován v několika velkých zoologických zahradách. Pouze Kolín nad Rýnem, Duke Primate Center a Los Angeles vlastní  větší chovné skupiny. Celkem pobývá nyní mimo Madagaskar 36 kusů  z nichž 83% se v zajetí již narodilo (Simons, 1992). Přímo na  ostrově vlastní zoo Tsimbazaza v Antananarivu dva páry, které  i úspěšně vychovaly potomstvo. Dalších pět zvířat je v terénní  stanici Ivoloina nedaleko přístavu Tamatave (Toamasina).
E. coronatus, dříve uváděný jako poddruh druhu E. mongoz je  zařazen do 1. dodatku Washingtonské konvence. Dále figuruje ve  třídě A Africké konvence a je přísně chráněn malgašskými zákony.  Jaké je však jeho skutečné postavení v současném „civilizovaném“  světě a jaké má vyhlídky na přežití?
Díky čtyřem rezervacím nejsou jeho perspektivy až tak černé  jako u mnoha jiných lemurů (Harcout, 1990). V národním parku  Montagne d´Ambre a zejména v rezervaci Ankarana žijí jednotlivci  i skupiny poměrně nerušeně a nejsou zde loveni. Horší je situace  v rezervaci Analamera, která není tak dobře střežena jako  předešlá dvě území a kde je místí populace stále více ohrožována  kácením a vypalováním dalších hektarů lesa i přímým odchytem  (Hawkins, v tisku). I v dosud poklidné Ankaraně se nyní začíná  projevovat ekonomický tlak člověka na přírodu. Firma Kharma  Sawmill Company plánuje rozsáhlé odlesnění tzv. Velkého kaňonu (Vaucoulon, osobní sdělení Wilsonovi, 1988).
Zachování rezervací samo o sobě lemury nespasí. Již dnes  prakticky neexistují přímé kontakty mezi ostrůvkovitě  roztříštěnými populacemi. Jde opět o důsledek ničení lesních  porostů - od roku 1982 do r. 1988 se odlesněná vzdálenost mezi  Ankaranou a Montagne d´Ambre zvětšila z 10 na 30 km. Takový úsek  bez stromů je pro lemury nepřekonatelnou překážkou.
WWF  (světový fond na ochranu přírody) podporuje celou řadu  terénních i výchovných projektů na Madagaskaru. Jedna  z největších poboček je v Antsirananě (přístav na severu  Madagaskaru) a její aktivity se soustředí zejména na rezervaci  Ankarana a na národní park Montagne d´Ambre a nepřímo tedy také  na zde žijící druhy lemurů. Nicoll a Langrand (1989) a Langrand  a Schorl (osobní sdělení, 1993) usilují o získání většího  množství finančních prostředků, které jsou určeny zejména na  lepší ostrahu chráněných území, na zalesňování devastovaných  lokalit, na zábrany proti ohni na hranicích rezervace a na  výchovné projekty. Je nutné aktivně zapojit místní obyvatele do  života a provozu rezervací a docílit toho, aby jejich  partikulární zájmy pozitivně souvisely s existencí chráněných  míst.
Zda to pomůže i při ochraně lemurů, ukáže budoucnost.

Seznam druhů všech recentních lemurů
Slovník malgašských jmen lemurů
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA