V dobách divokého západu putující osadníci napadení indiáni srazili
vozy do těsného kruhu. Uvnitř, v krátkodobém bezpečí zůstaly ženy s
dětmi
a domácí zvířectvo. Muži ukryti za dřevěnou hradbou vozů čelili útokům
okolokroužících rudokožců. Podobných příkladů z historie by se našlo
více.
Na obdobném principu byla založena kupříkladu i pověstná „želva“
starověkých
Římanů nebo vozová hradba husitských vojsk. Výhody semknutého šiku při obraně před nepřítelem jsou natolik
zřejmé,
že jich využívá i celá řada živočichů. Nápadná je tato činnost
kupříkladu
v koloniích tučňáků, kde ovšem ztratila svůj původní defenzívní smysl a
slouží spíše jako ochrana před nepřízní počasí. Mnohem rozšířenější je
cykloalexie čili kruhová obrana (jak tento způsob kolektivní obrany
nazýváme)
u hmyzu. Využívá jej celá řada larev mnoha druhů, často ze vzdálených a
nepříbuzných skupin. Pozoruhodnější však je, jak pozdě si tohoto
hmyzího
počínání všiml člověk. První zmínky o cykloalexii se v odborné literatuře objevují až
počátkem
80. let. Souborněji se v posledních pěti letech problematikou zabývali
a zabívají P. Jolivet, J. Vasconcellos-Neto a P. Weinstein. Cykloalexii
definovali jako postoj, který zaujímají larvy hmyzu v době klidu, tedy
většinou během spánku. Denní druhy lze proto v cykloalexii spatřit
během
noci a naopak. Určitá část jedinců vždy zaujímá charakteristickou
pozici
při níž jsou buď jejich hlavy nebo naopak zadečky odvráceny od středu
kruhu
či podobného útvaru. Ostatní larvy jsou ukryty uvnitř a užívají výsad
spolehlivé
ochrany. V mnoha případech může být uskupení rozšířeno i o třetí rozměr
a výsledný útvar se nejvíce podobá malému roji včel. Po určitém čase
dochází
ke střídání. Larvy dosud chráněné se vydávají chránit a naopak. Individuální ochrana larev (regurgitace, kousání, vypoštění
repelentů
či jiných antipredačních exkretů ap.) je v rámci obranného
cykloalektického
útvaru koordinována, což pochopitelně zvyšuje její účinnost. Koordinace
však potřebuje vždy nějakou domluvu nebo vedení. Předpokládá se proto,
že larvy v cykloalexii spolu nějakým způsobem komunikují. Prozatím však
není známo, zda tomu tak skutečně je, natož jaký charakter vzájemné
dorozumívání
může mít. Cykloalexie byla dosud pozorována u larev některých mandelinkovitých
brouků především z podčeledi Cassidinae (štítonoši) a u blanokřídlého
hmyzu
z čeledi Tenthredinidae. Dále byla „kruhová obrana“ pozorována u
několika
druhů síťokřídlého hmyzu (viz obr. 1) a u dvoukřídlých
z čeledi Ceratopogonidae (pakomáři). Často je cykloalexie obranou před útoky mravenců. Mandelinky z rodu
Coelomera žijící na stromech rodu Cecropia se na listech shromažďují do
kruhovitých shluků asi po 40 larvách. Ven z kruhu „trčí“ jen konce
zadečků.
Přiblíží-li se mravenec z rodu Azteca, který žije v symbiotickém vztahu
s cekropiemi, je zahnán na útěk olejovitou tekutinou, kterou vystřikují
larvy z abdominálních žláz. Jinou strategii používají larvy štítonoše Chelymorpha informis,
které odhánějí příliš „dotěrné“ mravence rodu Pseudomyrmex máváním
dlouhou
furkou (vidlicí) na konci zadečku, která je navíc obalena lepkavým
trusem.
Takto si počínají jen v noci, kdy pohromadě odpočívají. Během dne se
pak
rozlézají po okolních listech, které okusují. Vývojově pokročilejší a zatím dosti vzácně pozorované jsou případy,
kdy starší a větší larvy chrání své menší a mladší příbuzné nebo
dokonce
vajíčka. Tento altruistický čin pak chránění
splácejí
dalšímu pokolení až když trochu povyrostou. U některých štítonošů (viz
obr. 2) bylo pozorováno dokonce spojení cykloalexie s mateřskou
obranou
larev. V souvislosti s chováním některých mandelinek uvažují někteří
badatelé
o jakémsi vývojovém předstupni společensky žijícího hmyzu, jak jej
známe
v rozvinuté podobě u mravenců, všekazů či vos. V posledních letech se
tedy
začíná ukazovat, že etologie, věda studující chování organismů nemusí
být
zdaleka výsadou vyšších živočichů. Zdá se, že řada složitých vzorců
chování
známá z říše savců a ptáků má obecnější platnost a je více než
pravděpodobné,
že v mnohotvárném světě hmyzu budou nalezeny nové zatím dosud neznámé
etologické
principy. Bionomie hmyzu však zůstává jednou z nejméně rozkošatělých
klasických
biologických disciplín. Z více než milionu dosud popsaných hmyzích
druhů
je jen nepatrný zlomek znám alespoň natolik, abychom věděli čím se živí
a jak se rozmnožuje. Detaily života hmyzu, jeho způsobů a chování
zůstávají
z největší části nepoznány. Překvapení, která jsou pro nás ještě
připravena,
bude tedy zřejmě více, než si jen dokážeme představit.
