Krokodýl nilský na Madagaskaru

Ač to svým druhovým jménem krokodýl nilský (Crocodilus niloticus, Gray 1874) nenaznačuje, je široce rozšířen po celé Africe a jižní Asii. Či spíše byl. Dnes žije vzácně a ostrůvkovitě v místech, kde je dostatek vody a nedostatek lovců prahnoucích po kůži na kabelky. K řece, která mu dala jméno se pak krokodýl chová docela macešsky.
Neobyčejně hojný byl v minulosti i na Madagaskaru. Řada autorů jej uvádí z nejrůznějších lokalit ostrova a často píší o jeho širokém rozšíření a až neobvyklé sezónní početnosti. Takový byl stav asi do poloviny 20. století.
Zhruba v 50. a 60. letech nastal zlom. Dříve početné populace madagaskarských krokodýlů nilských jsou stále více decimovány lovci, prahnoucími po jejich kůži, místními obyvateli, kteří si přilepšují jeho, prý, chutným masem a nebo jsou prostě zabíjeni jen „ze sportu“. Dříve hojní a nepříliš plašší plazi se stávají vzácní a k jejich zahlédnutí je potřeba notná dávka vytrvalosti a štěstí.
Jaké vyhlídky má krokodýl nilský na Madagaskaru v nejžhavější současnosti a nejbližší budoucnosti si můžeme přiblížit na příkladu rezervace Tsingy de Bemaraha a zejména přilehlé jezerní a mokřadní oblasti Antsalova s rozlehlými porosty mangrove na západě Madagaskaru. Krajina je zde dosti hustě osídlena lidmi a hostí i dnes celkem početné populace krokodýlů. Není proto vyjímečný případ poranění nebo dokonce usmrcení člověka krokodýlem a ještě častější jsou útoky na dobytek. život zebu je úzce spjat s vodou, neboť spásá i některé vodní rostliny.

krokodýl nilský (Crocodilus niloticus)
Snímek © Pavel Hošek

Lidé tedy zabíjejí krokodýli i z nutnosti, ale takové případy jsou opravdu vyjímečné. Pravým důvodem útoků na vodymilné plazy je jejich vysoce ceněná kůže. V celé oblasti Antsalovy je dnes registrováno pět profesionálních a - zdůrazňuji - legálních lovců krokodýlů, kteří dodávají kůže překupníků a ti zase exportním firmám v hlavním městě. Každý z těchto pěti lovců shromáždí za měsíc 1 - 2 pytle po 10 - 50 kůžích. To znamená, že oblast celou opustí ročně 600 - 3000 kůží.
Zajímavé je i oceňování krokodýlí parády, jejíž hodnota se vyplácí za počet centimetrů v nejširším místě vydělané kůže, což bývá obvykle na břiše před zadními končetinami. Lovec obdrří maximálně 650 malgašských franků (FMG) za centimetr v případě, že jde o první jakost. Jinými slovy: za kůži nepříliš velkého jedince, kteří v odchytech převládají získá asi 20 000 FMG (pro srovnání: za tutéž částku se asi tak dvakrát slušně najíte v restauraci, či ještě lépe řečeno v hospodě).
Překupníci prodávají kůže v Antananarivu za zhruba dvojnásobnou cenu společnostem, které zajistí jejich transport letadly Air Madagascar do zahraničí. Kůže jsou vyváženy v surovém stavu, pouze konzervovány solí.
Dlouhodobý lov krokodýlů se negativně odráží nejen ve snižování početních stavů, ale i ve změnách věkového rozložení v populacích. Jelikož jsou staří a velcí jedinci na trhu obzvláště ceněni, mizí z přírody nejrychleji. Následkem toho dochází k poklesu početnosti vajec ve snůšce a ke snížení fertility vajíček (vzrůst fertility vajec se vzrůstajícím věkem rodičů je u plazů obecným jevem).
A aby toho snad nebylo na neboho plazy málo, začínají v posledních 5 - 10 letech ohrožovat krokodýli i sběrači vajec. Mnozí obchodníci si totiž včas uvědomili, že „jejich“ přírodní bohatství se ztenčuje, že krokodýlů ubývá a rozhodli se pro založení farem. Málokterý z nich však byl ochoten investovat do chovu s uzavřeným cyklem a většina odchoven je proto závislá na stálém přísunu vajec a mláďat.
Mimochodem, sběr vajec je pro lovce podstatně atraktivnější, než vlastní odchyt dospělých jedinců. Za každé vejce dastane 500 FMG a vypleněním jednoho hnízda je možno získat asi 30 ale i 50 vajec.
Oba negativní faktory působící na populace krokodýlů v Antsalově zajistí vyhubení těchto plazů během několika let. Přitom rozumné využívání by mohlo zajistit ekonomický přínos po neomezeně dlouhou dobu.
Zdá se, že si to některé firmy uvědomují a začínají se ke svému zdroji obživy chovat ohleduplněji. Posílají své sběratele na správná místa a ve správnou dobu (místní lidé pouze vyhledávají hnízda) či instalují inkubátory přímo v místech líhnutí (např. na březích jezera Bemamba) a odchovávají tu malé krokodýlky až do 4. měsíce života, kdy již lépe snáší transport a jejich úmrtnost během dlouhé cesty na farmu není tak vysoká.
Situace v rezervaci Tsingy de Bemaraha a v kraji Antsalova je dnes již dobře zmapována a zdá se také, že vzájemný vztah člověk - krokodýl tu pozvolna přechází - řečeno slovy ekologa - z čisté predace k určité formě symbozy. O jiných částech Madagaskaru se však ví mnohem méně a existuje i nezákonný obcho o němž se neví prakticky nic.
Nutno proto zdůraznit, že ke smutnému (zatím však stále ještě ne tragickému) osudu krokodýlů na Madagaskaru zřejmě přispěl i zákon z r. 1962, který zařadil krokodýla nilského mezi „škodnou“. Pozoruhodné je, že neby až do dnešních dnů zrušen.
Na lepší časy se krokodýlům obývajícím Madagaskar zablesklo po podepsání Washingtonské konvence (CITES) malgašskou vládou. Krokodýl nilský tehdy figuroval v I. dodatku, který přísně zakazuje jakékoliv obchodní využití daného druhu. Bohužel, r. 1985 byl na konferenci v Buenos Aires z nepochopitelných důvodů přesunut do II. dodatku umožňujícího legální obchod. Oficiální zdroje tvrdí, že Malgašská republika omezuje vývoz krokodýlích kůží na 1000 kusů ročně. Porovnáte-li toto tvrzení s údaji uvedenými jen o několik odstavců dříve, bude vám zřejmé, že jde spíše o přání, než o skutečný stav. Při současných početních stavech je však i tisícovka číslo stále neúnosně vysoké. Obzvláště když...!
Obzvláště když každý madagaskarský krokodýl nemusí být nutně nilský.
Již Grandidier popsal r. 1872 z Madagaskaru druh C. madagascariensis podle jedinců, kteří dorůstali maximální délky „pouhé“ 2 - 3 metry. Pozdější autoři se však přiklonili k názoru, že půjde spíše jen o poddruh nilského příbuzného a ještě později se zjistilo, že „zakrslé“ populace vznikají díky odlišnému způsobu života a jiným ekologickým podmínkám. Jsou-li „trpaslíci“ přemístěni na vhodná stanoviště, mohou dorůst i podstatně větších rozměrů.
C. madagascariensis tedy zmizel v propadlišti dějin. Neprávem. Čtenář - puntíčkář si jistě povšiml, že datum Grandidierova popisu je o dva roky starší než práce Grayova. Má pro tentokrát pravdu. Krokodýl nilský by se tedy měl jmenovat madagaskarský a to i v latinské podobě svého jména.
Abych však nebyl označen za systematika - šťourala, vraťme se na Madagaskar. Další druh krokodýla, který byl z tohoto ostrova popsán (opět v roce 1872) byl C. robustus. Tentokráte však pánové Vaillant a Grandidier neobjevili žádného nového živočicha ale pouze jeho kosti - šlo o popis fosilního exempláře. Později byly nalezeny i další kostry, z nichž některé dosahovaly úctyhodné délky 10 m.

Až o sto let později začínají někteří francouzští herpetologové (např. Ch. P. Blanc, 1972) upozorňovat na to, že ne všechny populace krokodýlů (zejména ty, které chovají domorodci) nepochází z příbuzenstva C. niloticus, ale že se od nich odlišují. Na základě pozorování krokodýlů na jezerech Itasy, Alaotra a dalších tvrdí, že by mohlo jít o živé exempláře C. robustus, který byl až doposud pokládán za vyhynulého.
Konečná odpověď zatím neexistuje. Přesto, že morfologie a srovnávací anatomie kostry je u krokodýlů dosti dobře zpracována, nenašel se zatím nikdo, kdo by s konečnou platností rozhodl, zda C. robustus žije nebo ne. Mohlo by se tedy stát, že člověk vyhubí jeden z největších druhů recentních plazů dříve než jej vlastně pozná - a to doslova před vlastním nosem.
Avšak i v případě ukáže-li se existence druhu C. robustus v naší době jako pouhá fáma, je zde ještě další okolnost, která by měla přimět člověka k ochraně krokodýla nilského právě na Madagaskaru. V rezervaci Ankarana obývají totiž populace těchto plazů jeskyně. Obdobný případ nebyl prozatím zaznamenán v žádném jiném koutě naší planety a není proto divu, že je ankaranským krokodýlům věnována zvlášní pozornost.
C. niloticus byl v Ankaraně zaznamenán speleology již na několika podzemních tocích. Nejpočetnější skupina žije na řece Styx, která protéká masívem od severu. V severní části říčky ale chybí, podobně jako ve všech vodách severní poloviny vápencového pohoří. Obývá jen jih. Příčinou je izolace obou podzemních systémů a tudíž i jiné mikroklimatické podmínky, které v nich panují. Voda tzv. Druhé řeky na severu má teplotu pouhých 21 °C, zatímco např. teplota říčky Ambanemero dosahuje 25 - 27 °C. Jak známo z jiných míst, C. niloticus je aktivní při teplotě 26 - 27 °C a proto dává striktně přednost jižní podzemní soustavě chodeb.
Jednotliví krokodýli žijící pod zemí jsou normálně pigmentováni (adaptace na podzemí není tedy nijak pokročilá) a dosahují až 6 m délky (Blanc 1894, Wilsonová 1988). Menší exempláře se živí kraby, garnáty, raky a rybami, urostlejší dávají přednost velkým hlaváčům rodů Gobius (jeden z druhů tohoto rodu je endemit dvacetikilometrového úseku jedné z podzemních řek rezervace Ankarana) a Glossogobius, jakož i úhořovité rybě dosahující délky 1,5 m, která však dosud nedostala vědecké jméno. Wilsonová (1988 a 1989) také uvádí, že se velcí krokodýli stávají kanibaly a občas si pochutnají i na svých menších příbuzných. Nepohrdnou ani lemury (zejména druhem Eulemur coronatus, viz Živa 4/93), kteří v době sucha scházejí za vodou často i hluboko do podzemí.
Pokud nám tedy vůbec může ještě tak velký a dopodrobna prozkoumaný živočich, jakým krokodýl rozhodně je, přinést nějaká překvapení, učiní tak nejspíše na Madagaskaru. Tam mu totiž, zdá se, věnoval člověk (přesněji řečeno člověk - badatel) méně pozornosti, než by si býval zasloužil.


Domovská stránka Pavla Hoška	Domovská stránka Expedice LEMURIA