published in: Vesmír 79, 2000/11: 651
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj se
narodil
17. července 1846 v malé vesničce Rožděstvenskoje v novgorodské
gubernii.
Otec Nikolaj Mikluch zemřel, když mu bylo jedenáct let. Na vývoj malého
chlapce proto měla rozhodující vliv jeho matka Jekatěrina Mikluchová,
po
matce Polka a po otci Němka. Nikolaj se od malička učil cizím jazykům a
měl i svého učitele kreslení. V sedmnácti letech byl za účast na
demonstracích
vyloučen z gymnázia a začal studovat Fyzikálně-matematickou fakultu v
Petrohradě.
Zde však dlouho nepobyl a zapsal se na Filozofickou fakultu v
Heidelbergu,
poté přešel do Lipska a do Jeny. Navštěvoval přednášky některých
významných
osobností té doby – zoologa a paleontologa Ernsta Haeckela a anatoma
Karla
Gegenbauera. Později se stal Haeckelovým asistentem. Roku 1866 s ním
podnikl
i svou první přírodovědnou výpravu na Kanárské ostrovy, kde studoval
mořské
houby a mozek žraloků. (V těchto letech začal také používat zdvojené
příjmení.
Poněkud skotsky znějící jméno Maklaj pochází ze jména Machlaj – tak prý
se říkalo jednomu z Mikluchových předků, ukrajinskému kozáckému
atamanovi.)
Jenskou univerzitu dokončil Miklucho-Maklaj roku 1868 a ještě před
návratem do Ruska se vydal na výpravu k Rudému moři. Na Arabském
poloostrově
absolvoval dobrodružnou pouť v převlečení za Araba – dokonce si prý
barvil
obličej a holil hlavu. Právě zde také onemocněl malárií, která mu
ztrpčovala
celý další život.
Po návratu do Petrohradu se věnoval klasifikaci sbírek mořských
hub a přednášel v Ruské zeměpisné společnosti o svých cestách Arábií.
Stále více se zajímal i o antropologická a etnologická pozorování.
Studoval literaturu o obyvatelích Asie, Oceánie i Austrálie. Zřejmě
někdy
v tomto období se rozhodl pro cestu na Novou Guineu. V Zeměpisné
společnosti
uvítali jeho plány chladně, neboť Nová Guinea tehdy ležela velmi daleko
od hlavních center mocenskopolitických zájmů Ruska. Přesto se
Miklucho-Maklajovi
podařilo dostat na válečnou korvetu Viťaz a dosáhnout toho, aby na
několik
dní zakotvila u břehů Nové Guineje.
Byl prvním Evropanem, který se sžil s papuánskou komunitou – mezi
domorodci strávil zhruba půldruhého roku. Dosud nikdo nepronikl do
života
ostrovanů tak jako on. Po návratu otiskl několik závažných
přírodovědných
statí. Připravil k vydání své deníky, ty však spatřily světlo světa až
pětatřicet let po jeho smrti.
Na Novou Guineu se vrátil ještě několikrát. 16. června 1876 se
vylodil
k půlročnímu pobytu, ale zůstal na ostrově až do listopadu 1877. V té
době
již vystupoval méně jako nezaujatý vědec a více jako „přítel a
ochránce“
Papuánců. Prošel mnoho osad na pobřeží i na ostrůvcích a v horách, aby
varoval jejich obyvatele před nebezpečím, které jim hrozí od bílých
lidí.
Z této výpravy Miklucho-Maklaj zveřejnil jen nemnoho výsledků. Začal se
totiž obávat, že jeho práce bude zneužita kolonizátory. Část poznámek
dokonce
zničil nebo je později zničila jeho manželka (oženil se r. 1884 s
Australankou
Margaretou Robertsonovou).
Zbytek života Miklucho-Maklaj zasvětil snaze zachovat „svým“
Papuáncům
nezávislost nebo jim alespoň zajistit co nejlepší podmínky. V srpnu
1881
se vydal do oblasti Port Moresby, aby zabránil jisté trestné výpravě. O
dva roky později se naposledy vylodil na pobřeží, které po něm bylo
pojmenováno,
„protože chtěl vědět, co se stalo s [jeho] novoguinejskými přáteli“.
N. N. Miklucho-Maklaj zemřel 14. dubna 1888. To už věděl, že
jihovýchodní
část ostrova anektovala Velká Británie, německá Neuguineakompagnie
zabrala
severovýchodní část a západní polovinu považovalo za svůj majetek
Holandsko
(již od r. 1828).
Pavel Hošek
Viz rovněž úryvky z Maklajových deníků a esej V. Novotného Vědci,
misionáři, zlatokopové.
