published in: Vesmír 79, 2000/11: 651
Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj se narodil 17. července 1846 v malé vesničce Rožděstvenskoje v novgorodské gubernii. Otec Nikolaj Mikluch zemřel, když mu bylo jedenáct let. Na vývoj malého chlapce proto měla rozhodující vliv jeho matka Jekatěrina Mikluchová, po matce Polka a po otci Němka. Nikolaj se od malička učil cizím jazykům a měl i svého učitele kreslení. V sedmnácti letech byl za účast na demonstracích vyloučen z gymnázia a začal studovat Fyzikálně-matematickou fakultu v Petrohradě. Zde však dlouho nepobyl a zapsal se na Filozofickou fakultu v Heidelbergu, poté přešel do Lipska a do Jeny. Navštěvoval přednášky některých významných osobností té doby – zoologa a paleontologa Ernsta Haeckela a anatoma Karla Gegenbauera. Později se stal Haeckelovým asistentem. Roku 1866 s ním podnikl i svou první přírodovědnou výpravu na Kanárské ostrovy, kde studoval mořské houby a mozek žraloků. (V těchto letech začal také používat zdvojené příjmení. Poněkud skotsky znějící jméno Maklaj pochází ze jména Machlaj – tak prý se říkalo jednomu z Mikluchových předků, ukrajinskému kozáckému atamanovi.)
Jenskou univerzitu dokončil Miklucho-Maklaj roku 1868 a ještě před návratem do Ruska se vydal na výpravu k Rudému moři. Na Arabském poloostrově absolvoval dobrodružnou pouť v převlečení za Araba – dokonce si prý barvil obličej a holil hlavu. Právě zde také onemocněl malárií, která mu ztrpčovala celý další život.
Po návratu do Petrohradu se věnoval klasifikaci sbírek mořských hub a přednášel v Ruské zeměpisné společnosti o svých cestách Arábií.
Stále více se zajímal i o antropologická a etnologická pozorování. Studoval literaturu o obyvatelích Asie, Oceánie i Austrálie. Zřejmě někdy v tomto období se rozhodl pro cestu na Novou Guineu. V Zeměpisné společnosti uvítali jeho plány chladně, neboť Nová Guinea tehdy ležela velmi daleko od hlavních center mocenskopolitických zájmů Ruska. Přesto se Miklucho-Maklajovi podařilo dostat na válečnou korvetu Viťaz a dosáhnout toho, aby na několik dní zakotvila u břehů Nové Guineje.
Byl prvním Evropanem, který se sžil s papuánskou komunitou – mezi domorodci strávil zhruba půldruhého roku. Dosud nikdo nepronikl do života ostrovanů tak jako on. Po návratu otiskl několik závažných přírodovědných statí. Připravil k vydání své deníky, ty však spatřily světlo světa až pětatřicet let po jeho smrti.
Na Novou Guineu se vrátil ještě několikrát. 16. června 1876 se vylodil k půlročnímu pobytu, ale zůstal na ostrově až do listopadu 1877. V té době již vystupoval méně jako nezaujatý vědec a více jako „přítel a ochránce“ Papuánců. Prošel mnoho osad na pobřeží i na ostrůvcích a v horách, aby varoval jejich obyvatele před nebezpečím, které jim hrozí od bílých lidí. Z této výpravy Miklucho-Maklaj zveřejnil jen nemnoho výsledků. Začal se totiž obávat, že jeho práce bude zneužita kolonizátory. Část poznámek dokonce zničil nebo je později zničila jeho manželka (oženil se r. 1884 s Australankou Margaretou Robertsonovou).
Zbytek života Miklucho-Maklaj zasvětil snaze zachovat „svým“ Papuáncům nezávislost nebo jim alespoň zajistit co nejlepší podmínky. V srpnu 1881 se vydal do oblasti Port Moresby, aby zabránil jisté trestné výpravě. O dva roky později se naposledy vylodil na pobřeží, které po něm bylo pojmenováno, „protože chtěl vědět, co se stalo s [jeho] novoguinejskými přáteli“.
N. N. Miklucho-Maklaj zemřel 14. dubna 1888. To už věděl, že jihovýchodní část ostrova anektovala Velká Británie, německá Neuguineakompagnie zabrala severovýchodní část a západní polovinu považovalo za svůj majetek Holandsko (již od r. 1828).
Pavel Hošek
 
Viz rovněž úryvky z Maklajových deníků a esej V. Novotného Vědci, misionáři, zlatokopové.

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška