V loňském ročníku VTM v čísle 11 jsem se v závěru článku o objevech
A. Ruze v mayských vykopávkách v Palenque zmínil, mimo jiné, i o jedné
z největších otázek, ba dá se říci záhad, která vrtá hlavou všem
současným
„mayologům“, Jak si vysvětlit zánik kultury starých Mayů? Kam zmizeli
lidé,
kteří vystavěli všechny ty nádherné a udivující paláce? Proč zanechali
své příbytky tak, jako by se měli každým okamžikem vrátit domů ke
společné
večeři? V minulosti bylo vysloveno mnoho hypotéz, vážnými a seriozními
podepřenými
dlouhodobou prací a mnoha výzkumy počínaje a vysloveně fantastickými
konče.
Mezi ty prvé patřil například předpoklad nějaké dosud neznámé přírodní
pohromy, zemětřesení, tornáda ap. Často se hovořilo i psalo o
vyčerpání
půdy, následné neúrodě, hladomoru. V úvahu přicházel i rozklad
tehdejšího
politického nebo spíše náboženskopolitického systému. Naše znalosti mayské civilizace jsou, oproti poznatkům o jiných
kulturách, dosti kusé. Přesto však již máme jistou představu o způsobu
života starých mayů. Ta však, jak se v poslední době ukazuje, nebude
zcela
bez chyb. V první polovině našeho století se archeologický výzkum v jižním
Mexiku, v Guatemale a v dněšním Belize soustředil více méně jen na
shromažďování
a třídění nalezených předmětů. V 50. a 60. letech mezi badateli vysoko
vynikali J. E. Thompson a S. Morley z Carnegie Institution ve
Washingtonu.
Vytvořili a ve svých pracech a knihách předložili odborné i laické
veřejnosti
celou řadu teorií o životě mayů. Právě oni vyslovili domněnky, že
kamenná
města s pyramidami sloužila výhradně náboženským a zejména
ceremoniálním
účelům, nikoliv k prostému obývání; že hieroglyfické texty sloužily k
zápisu
kalendářních a astronomických údajů, ale ne k záznamu historických
událostí,
zemědělských dovedností či jiných praktických záležitostí; že jediným
způsobem
hospodaření s půdou bylo kácení a vypalování deštných lesů nebo že
mayové
žili v přátelství a míru s okolními národy i mezi sebou. Mnohé z těchto myšlenek se brzy staly dogmatem (částečně i díky
osobnostem jejich autorů) a nikdo se o nich neodvážil pochybovat.
Teprve
v nedávné době se vynořily první kritiky. Zvláště posledně jmenovaný
názor
o neobvyklé mírumilovnosti Mayů se stále více ukazuje jako pravý opak
skutečného
stavu. Zdá se být více než pravděpodobné, že Mayové válčili nejen s
okolními
etniky, ale i mezi sebou. Šarvátky mezi jednotlivými správními celky,
které
bychom mohli docela dobře nazvat městskými státy, byly takřka na denním
pořádku (proto ony jakoby narychlo opuštěné domovy). A právě časté války a místní bitky spojené s pálením chatrčí, s
pleněním úrody i ničením chrámových komplexů byly hlavní příčinou
konečného
krachu slavné civilizace Mayů. Jak tvrdí A. Demarest, stálé nepokoje a půtky připomínající
prý poněkud situaci v dnešním Somálsku nebo na Balkáně vysílily
jednotlivé
malé státečky natolik, že stačil již jen zcela banální podnět zvenčí -
například silnější hurikán nebo bláznivý panovník - a katastrofa byla
dokonána. A. Demarest spolu s T. P. Culbertem však podotýká, že na grandiózním
pádu celé jedné kultury se z největší pravděpodobností podílely i jené
faktory, zejména husté osídlení celého Peténu (pralesní nížina obývaná
dříve Mayi), které dosahovalo v období největšího rozkvětu 200 obyvatel
na km2, což podle mínění archeologů není schopna preindustriální
civilizace
zvládnout.
