Slovenské nakladatelství Archa vydalo, kromě zde zmiňovaného titulu
„Poslední tři minuty“ od P. Davise, ještě další dvě populárněvědecké
knihy
a soudě podle edičního plánu, chystá se vydat obdivuhodnou sbírku
dalších
titulů z pera autorů těch nejzvučnějších jmen ve světě vědy (poklona a
radostný potlesk). Snad alespoň proto by si texty zasloužily
kvalitnější
překladatelskou práci, než jaké se jim dostávalo až doposud. Nemohu
posoudit
kvalitu české verze „Posledních tří minut“, v kosmologii jsem naprostý
laik, sám jsem knihu přečetl jedním dechem a moc se mi líbila. Rád bych
se ale dotkl překladu některých (biologicky orientovaných) esejů v
knize
„Jak se věci mají: Průvodce myšlenkami moderní vědy“, kterou také
vydalo
nakladatelství Archa. Na rozdíl od J. Langra, který má k překladu
„drobnější
výtky“, mi vadily spíše hrubé chyby. To, že se překladatelé neobtěžují zjišťováním českých jmen zvířat,
rostlin či jiných organizmů, to se stalo takřka obecným nešvarem. Vždyť
přece postačí latinské jméno (viz např. str. 65)! Prosím, vědecké
názvosloví
je alespoň přesné a jednoznačné a má-li někdo obzvláštní touhu,
podrobností
o zmíněném druhu se dopátrá. (Ale i tak je třeba dbát přesnosti – plasmodium
je něco jiného než Plasmodium.) Horší už je doslovný překlad
jmen
anglických – např. na str. 65 a dále se píše o „slizovkách“, což
je ve skutečnosti dosti početná skupina organizmů nazývaná česky hlenky
(mimochodem, „slizovky“ mají silnou konkurenci v jiné
populárněvědecké
knize, kde je překladatel nazval „slizy“). Zlomyslný překladatelský skřítek se však nevyhýbá ani dalším
odborným
termínům. V jednotlivých esejích jsem se tak dočetl o „trojčatech DNA“
(str. 133; zřejmě triplety bází nebo také trojice nukleotidů) či o „základně
DNA“ (např. str. 129 ale i jinde; jde o báze DNA neboli nukleotidy,
základní stavební molekuly DNA). Každá taková chyba na sebe „nabaluje“
chyby další – „posun základny DNA“ není totiž nic jiného neš posun
báze, čili v tomto případě podle kontextu nejspíše posun
čtecího
rámce při proteosyntéze (str. 131). A tak dále a tak dále. A vůbec nejhorší jsou situace, kdy je převod slov do jiného jazyka
jasný a jednoznačný a překladateli se snad jen prostě nechtělo.
Příklad?
V hierarchii biologické nomenklatury je anglickému termínu „Kingdom“
zcela
jednoznačně přiřazeno české slovo „říše“ (str. 69), tak proč to,
proboha,
nenapsat. Skoro se bojím, aby populární výklad vědy nedospěl jednou do
stavu, na který jsem jen tiše třeštil zrak u jednoho stánku s
literaturou
mírně pokleslou, kde se na obálce jisté brožurky skvěl nadpis „The Best
of povídky“. Jelikož překladatelé, kteří zároveň znají příslušný obor do hloubky
(nejlépe až na samé dno), jsou druhem na vymření, lze se uvedeným
„přehmatům“
vyhnout jediným způsobem – přeložený text svěřit k přečtení někomu, kdo
věci opravdu rozumí. A protože duševní práce je v našich krajích stále
ještě popelkou, knihu to tak dalece neprodraží. Ptáte se, co mi na všem vadí, když jsem tak chytrý a vše si domyslím
sám? Vadí mi právě to, že nejsem zase až tak chytrý a čeho se dovtípím
v jednom oboru, to nezjistím v mnoha oborech dalších. Vždyť když jsou
chyby
v jednom eseji, proč by neměly být v dalších? A v tom je právě onen
zádrhel
– nejhorší jsou chyby, které nenajdu, naučím se jim a zapamatuji si je.
