Erazim Kohák: Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Sociologické nakladatelství, Praha 1998, 208 stran, náklad a cena neuvedeny, dotisk prvního vydání
Závod s časem. Texty z morální ekologie. Vydalo Ministerstvo životního prostředí v nakladatelství Torst, Praha 1996, náklad 1500 výtisků, cena 115 Kč

 
V mnoha populárních knihách o přírodě se píše o rozmanitosti přírody, o biodiverzitě. A takřka pravidelně se v nich píše také o tom, že biodiverzita je dnes silně ohrožena činností člověka, že se snižuje a že je ji potřeba ochraňovat.1) Až potud je snad vše v pořádku. Ale v oněch jinak moudrých knihách se píše také o tom, proč je třeba biodiverzitu ochraňovat. A tady obvykle padá kosa na kámen, neboť úvahy autorů opouštějí ryze exaktní, byť populárně podanou přírodovědu a vydávají se na eticko-sociologickou pouť. Taková putování bývají zajímavá proto, že čtenáři poskytují nejen další rozšiřující informace o přírodě kolem nás, ale také zajímavé postřehy z lidského vnímání světa. Dozvídáme se hlavně o tom, jak jsme soběstřední.
Velká většina autorů tohoto typu knih jsou přírodovědci. Přesto – i přesto – téměř všichni obhajují biodiverzitu argumenty typu: ap. Vždycky mi připadalo neobyčejně podivné, že všichni pokládají ničení původní přírody a snižování biodiverzity za pouhé podřezávání větve pod vlastním pozadím. Typickou argumentaci ve výše uvedeném duchu najdete třeba hned v Rozmanitosti života od E. O. Wilsona, která je u nás díky nedávnému překladu velmi populární. Jako by nikoho nenapadlo, že podřezáváme větev také pod nohama milionů jiných organizmů. A jako by nikoho nenapadlo, že jednotlivé organizmy samy o sobě nejsou vše, ale že existují také vazby mezi nimi, celé sítě vztahů na mnoha úrovních.
Zelená svatozář E. Koháka mě „chytla“ hned svou předmluvou. Autor v ní totiž píše, že „chce informovat především o ekologické filosofii a etice“ a zdůrazňuje, že „píše jako učitel, ne jako agitátor“ a „chce poskytnout znalosti, ne agitovat pro to či ono řešení.“ Uvádí doslova: „[…] toto není kniha o mých názorech, je to kniha o soudobém ekofilosofickém myšlení. Jde v ní o to, aby čtenář získal dostatečné informace, aby si mohl vytvořit své vlastní závěry. […] a také referuji o řadě názorů, s nimiž sám hluboce nesouhlasím.“
Taková věc je v Čechách neslýchaná, skoro bych řekl, že ji mnozí považují za drzost. Přiznávám, že mi to vyrazilo dech a moc jsem tomu zpočátku nevěřil. Ale je to pravda. V Zelené svatozáři se dočtete o všech možných moderních i poněkud starších pohledech člověka na svět kolem sebe a na problematiku pobývání člověka ve světě. Opravdu jsou tu nezaujatě přiblíženy i docela odlišné filozofickoetické směry. Je tu na jedné straně vysvětlena třeba etika úcty k životu Alberta Schweitzera, která je tolik naplněna posvátnou láskou ke všem živým tvorům, že se sama vnitřně nikdy nevyrovnala se smrtí a utrpením jako s regulérní, všední a každodenní stránkou života. Na straně druhé se tu dočtete i o etice záchranného člunu, která staví na poznatku, že je nás příliš mnoho a dělíme se o omezené zdroje. A proto nám, lidem z bohatého severu, v podstatě říká „nepomáhejme nikomu, jen zajistěme, že své výsady užijeme k zachování kulturních hodnot, nejen osobní spotřeby,“ nebo také, „každý zachráněný život znamená zbídačení příštích generací – a Země jako celku“.
Tolik snad o vyslovených názorových protipólech. V knížce je však i vše mezi tím – etika Země, etika boží bázně, biocentrizmus, vegetariánství, feminizmus a ekofeminizmus, hluboká i hlubinná2) ekologie, hypotéza Gaia, kompromis a vznešené lidství i mnohé další.
A byl jsem překvapen ještě více, když mi došlo, že kniha je docela jednoznačně psána jako učebnice. Musím říci, že mi to chvíli trvalo. A jsem přesvědčen, že by to trvalo i vám. V našich zemích máme jaksi zažráno pod kůží, že správná učebnice je nečitelné nahloučení stokrát omletých, nikdy a nikým nevyvratitelných „pravd“. Ani v divokých snech nás nenapadá, že by to mohlo být napsáno čtivě, přehledně, poutavě, polemicky, kontroverzně, nezaujatě, či dokonce s pochopením pro názor jiných. Myslím, že Zelenou svatozář by neměli číst jen zájemci o ekologii, filozofii či ekologickou etiku, ale také všichni, kteří mají v úmyslu někdy napsat nějakou přehlednou publikaci, v níž chtějí se svým oborem seznámit své studenty a laiky, potenciální zájemce či prostě jen zvídavce.
I přes názorovou rozmanitost však knize nechybějí dvě velmi důležité věci. Zaprvé autorův vlastní názor, který je však uveden v krátkosti a skromně až na konci knihy. Čtenář se může nejprve pohodlně a nezaujatě seznámit s celou šíří a mnohotvárností ekologické etiky, vše si promyslet a na konci konfrontovat své vlastní úvahy a závěry s postojem autora.
Druhou veledůležitou věcí je cosi, co by se snad dalo nadneseně označit jako poselství celé knihy, které se klene nad veškerou názorovou rozmanitostí. Je to základní myšlenka, že ke zlepšení vzájemných vztahů člověka a přírody nepostačí technika a přístupy technokratů. Obludnou a stále se zrychlující devastaci nezastavíme novými technologiemi, systémovými řešeními, restriktivními příkazy shora, zákony a zákazy, ale jen a jen zásadní změnou v myšlení všech (či alespoň většiny) lidí na Zemi. Teprve až budou lidé sami od sebe pociťovat poničený strom jako křivdu na sobě, teprve až budou z vlastní vůle usilovat, aby žili lehce na Zemi, teprve tehdy začnou ztrátu rozmanitosti vnímat jako cosi špatného samo o sobě. Teprve tehdy jim dojde, že kácet deštné lesy je špatné nejen proto, že možná přicházíme o dosud neznámý lék na rakovinu, ale že to má i mnohem důležitější a hlubší důvody. A teprve pak lze také očekávat zásadní obrat k lepšímu.
Pokud vás Zelená svatozář zaujme (tak jako mne) a budete (tak jako já) chtít vědět víc, doporučuji, abyste si (tak jako já) přečetli ještě Závod s časem. Obsahuje totiž úryvky ze stěžejních děl většinou právě těch myslitelů, o jejichž díle a názorech pojednává Zelená svatozář. Nemáte-li (tak jako já) dost času k pročítání mnoha knih, které navíc zdaleka všechny nejsou přeloženy z původních jazyků, je to vlastně jediná možnost, jak se alespoň zevrubně seznámit s těmi hlavními myšlenkovými systémy ekologické etiky (či morální ekologie, jak kdo chce).
Ke knize Zelená svatozář mám jedinou výtku. Potřebovala by trošku pečlivější redakci. Chyby typu homo sapiens (Homo s malým h; s. 19) totiž nejdou ani tak na vrub autora, neboť sám přiznává (shodou okolností na stejné stránce), že „není biolog a nepíše knihy o biologii“. Ale abych byl spravedlivý – takových chybiček je v knížce na dnešní poměry spíš málo a vyvažují je třeba dobře udělané rejstříky či kvalitní a komentovaný výběr literatury.

Pavel Hošek
 

1) To platí nejen pro biodiverzitu, nýbrž i pro diverzitu jakéhokoli jiného druhu, ale to sem teď nepleťme.
2) E. Kohák tu oba pojmy (pro češtinu asi nově) striktně odlišuje, přiřazuje jim různé významy a skrývá za ně odlišné myšlenkové postoje a názory.

Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška