Ale vážněji. Ediční řada Národního muzea nazvaná České názvy živočichů je bezesporu záslužným počinem.1 Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy mne požádal o radu jeden známý. Překládal velmi zajímavou knihu jistého misionáře, který pobýval dlouhá léta v Kamerunu a zaznamenal si mnoho pozoruhodného ze života místních obyvatel. Píše mimo jiné dosti podrobně o praktikách domorodých medicinmanů, a proto bylo potřeba přeložit množství rostlinných jmen. Záhy jsem zjistil, že žádné „České názvy rostlin“ nejspíš neexistují (snad s výjimkou některých lingvistických děl, jako jsou např. Česká a slovenská jména rostlin Václava Machka, která jsou však z hlediska botaniky použitelná jen omezeně). Nezbylo mi než pátrat po různých „soustavných botanikách“ rozličného stáří a původu. S výjimkou několika „obskurních“ tropických čeledí jsem sice potřebné vyhledal, ale byla to fuška – musím říct, že České názvy rostlin by se mi moc hodily.
Naštěstí francouzština si s francouzskými jmény hlavu příliš nedělá. Co je latinsky Ebenaceae, to je francouzsky Ebenacées, Sapotaceae jsou Sapotacées ap. Chápu, že francouzština jako přímý následník latiny má věc značně usnadněnou, ale přesto – není přílišné počešťování kontraproduktivní?
Zajímavé také bylo, s jakou zarytostí onen překladatel, ale hlavně nakladatelství, pro něž pracoval, odmítali použít jmen latinských – dokonce i jen jako pouhých přívažků k jménům českým. Marná byla má argumentace, že mnohé české názvy nikdo nezná, dokonce ani většina profesionálních květenozpytců, takže jejich užití je opravdu kontraproduktivní.
Vraťme se zpět k obojživelníkům. Nejsem sice profesionálním herpetologem, ale jistý čas jsem se vážně zaobíral madagaskarskými žábami – jiní obojživelníci na ostrově ostatně ani nežijí. Dnes jich známe více než 150 druhů (viz seznam na internetu) a až asi na dva nedávné přivandrovalce jsou to všechno druhy endemické. V Českých názvech živočichů je naprostá většina z nich uvedena a všechny uvedené mají také české jméno. A mají ho i takové druhy jako třeba Mantidactylus ventrimaculatus (mantila skvrnobřichá), kterou r. 1935 popsal F. Angel a od té doby ji nikdo v přírodě nespatřil. Podobně je na tom třeba Plethodontohyla brevipes (malgaška krátkonohá), známá z jediného nálezu v 80. letech 19. století.
No budiž, řekl jsem si, a vznesl dotaz do konference na internetu, která se jmenuje MadFauna. Vznikla asi před dvěma lety jako diskusní fórum pro odborníky na madagaskarskou zvířenu. Avšak vzhledem k tomu, že ji založil přední znalec madagaskarských žab Franco Andreone, je dodnes konferencí hodně herpetologicky orientovanou. Optal jsem se, zda někdo ze slovutných učenců nemá tušení o existenci nějakých Malgašských názvů obojživelníků. F. Andreone i někteří další (a byli mezi nimi i malgaští zoologové) se vyjádřili v tom smyslu, že pro žáby existují dva souhrnné malgašské výrazy – bakaka a sahona. A pak ještě pár místních jmen pro několik málo druhů, které mají tu smůlu, že jsou jedlé a chutné. Kam se hrabe bohatý a květnatý jazyk malgašský na češtinu...
Myslím, že umělé vytváření českého názvosloví pro stovky a tisíce cizokrajných druhů je vskutku kontraproduktivní (viz rovněž diskusi ve Vesmíru 74; 227, 228, 393, 394, 484; 1995/4, 7, 9). Nevede k vyjasnění situace (což si tyto publikace většinou kladou za cíl), ale naopak k dalším komplikacím a mlžení.2 Na druhou stranu jsem přesvědčen, že díla typu České názvy živočichů jsou potřebná a užitečná. Jsem opravdu rád, že vycházejí a těším se na další (každodenní redaktorská praxe mi to stále dokazuje). Měla by ale shrnovat a kodifikovat jména užívaná a při vytváření jmen nových by se měla omezit na druhy, které to z různých důvodů opravdu potřebují (u obojživelníků např. proto, že se široce rozšířili mezi teraristy). Čas a úsilí věnované vymýšlení novotvarů by byly lépe využity v přemlouvání autorů, překladatelů a nakladatelů, aby věnovali více pozornosti mezinárodním jménům, která jsou srozumitelná aspoň někomu.
Své připomínky píši plně u vědomí toho, že autor, ač hlásá pravý opak, své dílo pevně obrnil proti případným kritikům. Na samém počátku vtipně uvedl citát z J. S. Presla, v němž jsou všichni případní kritici označeni co „novotohanci“ a psáno o nich jest: „[…] každý novotám takovým se zprotivující toliko o své nevzdělanosti a nezběhlosti patrné důkazy podává.“ Nuž, podal jsem…
