Navoněný ostrov

kamera: Jiří Bálek, text: Pavel Hošek

Jen kousíček od břehů severního Madagaskaru leží ostrůvek Nosy Be. Na dvaceti kilometrech země se tu nalézá snad vše, co může poskytnout i sám Madagaskar.
Původně byl celý ostrůvek zarostlý bujnou, ostře zelenou džunglí. Pak přišli lidé a začali kácet. Nejprve malé plochy, později větší. Založili osady a začali obdělávat půdu. Dnes je většina ostrova zemědělsky obhospodařována. Pěstuje se tu káva, banány, cukrová třtina a hlavně ylang-ylang - bizardně vyhlížející stromek s pokroucenými větvemi, podlouhlými zvlněnými listy a nenápadnými ale velkými žlutozelenými květy.
Nevýrazné jsou kvítky ovšem pouze na pohled. Stačí se ale zhluboka nadechnout nosem a lehká vůně v níž se mísí voňavé květiny snad celého světa na ně důrazně upozorní. Ne nadarmo jsou vonné silice Ylang-ylangu či česky kanangy vonné součástí mnoha pověstných francouzských parfémů. Právě díky ylang-ylangu získal ostrůvek svou romantickou přezdívku “Ile de Parfumée” čili voňavý ostrov.
Kromě destiláren je zde bývalá přítomnost francouzů znát na každém kroku. Ideální poloha v klidné zátoce a příjemné klima předurčilo Nosy Be stát se lázeňským střediskem a výletním místem kolonizátorů. Zašlou slávu připomínají jen donedávna sněhobílé promenády, vily s rozlehlými terasami nebo sloupoví kolonád, dnes ovšem již zčernalé plísní a trochu pobořené. V agresívním tropickém klimatu podléhá vše skáze neuvěřitelně rychle.
Škoda?
Nedbalost?
Lajdáctví?
Ne. Jen lhostejnost k cizí kultuře. Dnešní obyvatelé ostrůvku mají prostě jen jinou představu o životě a i Evropan musí uznat, že rákosové chýšky uprostřed hájů kokosových palem mají také cosi do sebe.
Dnes již je Nosy Be zcela ve znamení malgašského způsobu života. Jedna z mála nostalgických vzpomínek na zašlé časy je opravdu kuriózní. Ukrývá se na nejvýšším bodě ostrova na vrcholku hory Mont Passot. Pokud obětujete trochu času a vydáte se po zanikající silničce vedoucí až na vrchol, spatříte výjev hodný pera básníkova. Na samém vršku, naprosto osamoceně stojí dřevěný domek s malým mužíkem uvnitř. Mužík prodává pohledy a pivo... To vše 14 stupňů pod rovníkem, v závratné výšce 360 metrů nad mořem, v místech, kam přijdou lidé tak jednou za den..., nebo také jednou za týden.
Anachronizmus? Ano, ale nádherný!
Poničené francouzské architektury není příliš škoda. Pokud by o to vůbec někdo stál, dá se obnovit nebo postavit znovu. Mnohem větší a hlavně nezvratnější jsou škody, které člověk - ať již malgaš nebo francouz - spáchal na přírodě. Stále se zvyšující počet obyvatel a následně rozrůstající se zemědělství vyžadují více a více půdy. Z původní rozlohy tropických lesů dnes zbývá pár desítek hektarů v rezervaci Lokobe a ani ony nejsou zcela v bezpečí. Přesto lze jěště i dnes spatřit v Lokobe mnoho z bývalé hojnosti ostrova.
Mezi biology je Nosy Be proslulý hlavně chameleony. Celý Madagaskar hostí mnoho druhů nejrozmanitějších velikostí a barev, ale ty opravdu nejkrásnější naleznete jedině na Nosy Be.
Až 50 centimetrů dlouhý Furcifer pardalis je skutečně tvorem hodným úžasu. U samce,který je výrazně větší než samice převládá zelená barva, která však podle rozpoložení svého nositele nabývá nejneuvěřitelnějších odstínů.
Chameleoni jsou živočichové spíše váhaví a rozvážní. Spočívají skrytě mezi větvemi keřů a stromů a svou neviditelnost ještě zvyšují podivným komíháním, kterým imitují pohyby větvoví a listí ve větru. Někdy než učiní jediný krok, narostou vám i docela slušně dlouhé vousy.
Samice jsou menší a mnohem méně nápadné. Mají červenočernou barvu a příliš ji nemění. Nemusí se totiž tolik předvádět. Sami jsou vyhledávány a v období rozmnožování je pro ně výhodnější zůstanou-li skryté nepřátelským zrakům.
Tak jako většina chameleonů je i Furcifer pardalis druhem vejcorodým. V období kladení vajec sestupují samice váhavým krokem z větvoví stromů a keřů a vyhledávají místa s kyprou zeminou. Často si vyberou přímo písek na pláži, vždy však bedlivě dbají aby bylo místo nad čarou maximálního přílivu. Pak vyhrabou asi 30 centimetrů hlubokou šikmou chodbu do níž nakladou vejce. Nakonec je znovu zahrabou a vše pečlivě zamaskují. Vejce v zemi odpočívají a rostou ještě mnoho měsíců, někdy téměř celý rok a teprve potom se z nich líhnou malincí chameleoni, kteří se ihned začínají shánět po potravě.
Rezervace Lokobe je příliš malá na to, aby dokázala po delší čas uchovat přírodu v celé dnešní rozmanitosti. A tlak ze strany zemědělců také stále sílí. Stěžují si na lemury, kteří jim plení úrodu na plantážích. Mnozí z nich si také začínají přividělávat prodejem odchycených zvířat, zejména plazů a decimují jejich již tak dosti oslabené populace. Na druhou stranu sílí i úsilí biologů z celého světa o přísnější ochranu zachovaných porostů v Lokobe. Doufejme, že se jim podaří vytvořit z rezervace trvalý ostrůvek původní ničím nenarušené přírody. Byť bude ostrůvkem posledním.
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška Zpět na domovskou stránku Expedice LEMURIA
Domovská stránka Pavla Hoška Domovská stránka Expedice LEMURIA