Jen kousíček od břehů severního Madagaskaru leží ostrůvek Nosy Be.
Na
dvaceti kilometrech země se tu nalézá snad vše, co může poskytnout i
sám
Madagaskar. Původně byl celý ostrůvek zarostlý bujnou, ostře zelenou džunglí.
Pak přišli lidé a začali kácet. Nejprve malé plochy, později větší.
Založili
osady a začali obdělávat půdu. Dnes je většina ostrova zemědělsky
obhospodařována.
Pěstuje se tu káva, banány, cukrová třtina a hlavně ylang-ylang -
bizardně
vyhlížející stromek s pokroucenými větvemi, podlouhlými zvlněnými listy
a nenápadnými ale velkými žlutozelenými květy. Nevýrazné jsou kvítky ovšem pouze na pohled. Stačí se ale zhluboka
nadechnout nosem a lehká vůně v níž se mísí voňavé květiny snad celého
světa na ně důrazně upozorní. Ne nadarmo jsou vonné silice Ylang-ylangu
či česky kanangy vonné součástí mnoha pověstných francouzských parfémů.
Právě díky ylang-ylangu získal ostrůvek svou romantickou přezdívku “Ile
de Parfumée” čili voňavý ostrov. Kromě destiláren je zde bývalá přítomnost francouzů znát na každém
kroku. Ideální poloha v klidné zátoce a příjemné klima předurčilo Nosy
Be stát se lázeňským střediskem a výletním místem kolonizátorů. Zašlou
slávu připomínají jen donedávna sněhobílé promenády, vily s rozlehlými
terasami nebo sloupoví kolonád, dnes ovšem již zčernalé plísní a trochu
pobořené. V agresívním tropickém klimatu podléhá vše skáze neuvěřitelně
rychle. Škoda? Nedbalost? Lajdáctví? Ne. Jen lhostejnost k cizí kultuře. Dnešní obyvatelé ostrůvku mají
prostě jen jinou představu o životě a i Evropan musí uznat, že rákosové
chýšky uprostřed hájů kokosových palem mají také cosi do sebe. Dnes již je Nosy Be zcela ve znamení malgašského způsobu života.
Jedna z mála nostalgických vzpomínek na zašlé časy je opravdu kuriózní.
Ukrývá se na nejvýšším bodě ostrova na vrcholku hory Mont Passot. Pokud
obětujete trochu času a vydáte se po zanikající silničce vedoucí až na
vrchol, spatříte výjev hodný pera básníkova. Na samém vršku, naprosto
osamoceně
stojí dřevěný domek s malým mužíkem uvnitř. Mužík prodává pohledy a
pivo...
To vše 14 stupňů pod rovníkem, v závratné výšce 360 metrů nad mořem, v
místech, kam přijdou lidé tak jednou za den..., nebo také jednou za
týden. Anachronizmus? Ano, ale nádherný! Poničené francouzské architektury není příliš škoda. Pokud by o
to vůbec někdo stál, dá se obnovit nebo postavit znovu. Mnohem větší a
hlavně nezvratnější jsou škody, které člověk - ať již malgaš nebo
francouz
- spáchal na přírodě. Stále se zvyšující počet obyvatel a následně
rozrůstající
se zemědělství vyžadují více a více půdy. Z původní rozlohy tropických
lesů dnes zbývá pár desítek hektarů v rezervaci Lokobe a ani ony nejsou
zcela v bezpečí. Přesto lze jěště i dnes spatřit v Lokobe mnoho z
bývalé
hojnosti ostrova. Mezi biology je Nosy Be proslulý hlavně chameleony. Celý Madagaskar
hostí mnoho druhů nejrozmanitějších velikostí a barev, ale ty opravdu
nejkrásnější
naleznete jedině na Nosy Be. Až 50 centimetrů dlouhý Furcifer pardalis je skutečně tvorem hodným
úžasu. U samce,který je výrazně větší než samice převládá zelená barva,
která však podle rozpoložení svého nositele nabývá nejneuvěřitelnějších
odstínů. Chameleoni jsou živočichové spíše váhaví a rozvážní. Spočívají
skrytě
mezi větvemi keřů a stromů a svou neviditelnost ještě zvyšují podivným
komíháním, kterým imitují pohyby větvoví a listí ve větru. Někdy než
učiní
jediný krok, narostou vám i docela slušně dlouhé vousy. Samice jsou menší a mnohem méně nápadné. Mají červenočernou barvu
a příliš ji nemění. Nemusí se totiž tolik předvádět. Sami jsou
vyhledávány
a v období rozmnožování je pro ně výhodnější zůstanou-li skryté
nepřátelským
zrakům. Tak jako většina chameleonů je i Furcifer pardalis druhem
vejcorodým.
V období kladení vajec sestupují samice váhavým krokem z větvoví stromů
a keřů a vyhledávají místa s kyprou zeminou. Často si vyberou přímo
písek
na pláži, vždy však bedlivě dbají aby bylo místo nad čarou maximálního
přílivu. Pak vyhrabou asi 30 centimetrů hlubokou šikmou chodbu do níž
nakladou
vejce. Nakonec je znovu zahrabou a vše pečlivě zamaskují. Vejce v zemi
odpočívají a rostou ještě mnoho měsíců, někdy téměř celý rok a teprve
potom
se z nich líhnou malincí chameleoni, kteří se ihned začínají shánět po
potravě. Rezervace Lokobe je příliš malá na to, aby dokázala po delší čas
uchovat přírodu v celé dnešní rozmanitosti. A tlak ze strany zemědělců
také stále sílí. Stěžují si na lemury, kteří jim plení úrodu na
plantážích.
Mnozí z nich si také začínají přividělávat prodejem odchycených zvířat,
zejména plazů a decimují jejich již tak dosti oslabené populace. Na
druhou
stranu sílí i úsilí biologů z celého světa o přísnější ochranu
zachovaných
porostů v Lokobe. Doufejme, že se jim podaří vytvořit z rezervace
trvalý
ostrůvek původní ničím nenarušené přírody. Byť bude ostrůvkem posledním.
