Roku 1600 byl upálen Giordano Bruno. Ano, jistě, omletá historie,
jíž
byl známý učenec jen obzvláště nešťastným vrcholem. Církevní
„příručky“,
tou Nejvyšší počínaje, tehdy tvrdily cosi o tom, že Země je
středem
všehomíra a všechno ostatní se jen točí kolem jejích sukní. Našli se
však
jedinci, kteří byli jiného názoru. Počínaje Mikulášem Koperníkem začalo
se proslýchat, že středem hvězdných dálav asi nebude naše rodná
planeta,
ale Slunce. Zrodil se heliocentrický vesmír a přes nepřízeň mnohých
autorit
si začal dobývat své místo v myslích dalších a dalších lidí. G. Bruno
byl
jedním z nich. Za své postoje byl nejprve kárán a posléze – anžto se
nepokoři
– po zásluze potrestán. Shrnuto: usiloval o změnu víry a byl souzen pro
pavíru. Dnes na celou epizodku můžeme pohlížet pěkně „zpoza kamen“ a proto
zpatra. Víme totiž bezpečně, kdo měl pravdu. Víme, že ji neměl nikdo.
Ani
Země, ani Slunce, ba ani celá naše galaxie středem vesmíru nejsou.
Těžko
mohou být. Vždyť ten podivný v časoprostoru zkroucený útvar žádný střed
nemá. (To je ovšem jen další tvrzení. odpovídá skutečnosti, nebo se nám
potomci po sto letech opět zasmějí, poznáme asi tak za sto let.) Inkviziční soud s Giordanem Brunem se z časového odstupu jeví jako
fraška. Lidé, kteří obhajovali nesmysly zavraždili jen tak pro nic za
nic
jiného člověka, který hlásal jiný nesmysl. Poučení? Žádné nebude;
poučovatelů
je už beztak dost. Jedině snad zamyšlení. Která z obou stran ve při je
nám dnes sympatičtější? Evidentně pan Bruno. Známe ho dokonce jménem,
učíme
se o něm ve školách a všeobecně ho bereme jako „kladného hrdinu“. Proč
asi? Obhajoval snad on pravdu? Nikoliv. Tak proč, proboha (pardon, to
mi
jen tak vyklouzlo), právě jeho a ne ctihodné inkvizitory? Dle mého názoru je důvod prosťoučký. Giordano Bruno pravdu hledal.
Nikomu nespílal, nic nezakazoval a necenzuroval, nikoho neomezoval. Jen
přinesl nové nápady. Toužil po lepším poznání světa. Chtěl sdělit jaký
má na to názor. V skrytu duše možná tušil, že se třeba mýlí. Přesto
sdělil,
co si myslí. A jistě by uvítal otevřenou, ba i kritickou diskusi. Jeho
protivníci však o diskusi nestáli. A tak ho radši spálili. (Vždyť
pravdu
přece měli oni. To přeci musel vidět každý.) Poznání je jako uzoučká stezka bez konce, lemovaná obrovitými
hromadami
odpadků, kterým říkáme názor, omyl, teorie, chyba, podvod, spekulace,
nevědomost,
náhoda a já nevím jak ještě. V historii se již mnohokrát ukázalo, že
nejrychlejším
postupem po té hrbolaté pěšině je svobodné, nikým nekontrolované
přehrabování
onoho svinčíku po stranách. Stává se, že někdo občas vytáhne něco
obzvláště
smradlavého a zatuchlého, ale zrovna tak se stává (pochopitelně velmi
vzácně),
že někdo najde věc krásnou, užitečnou a stále funkční. Nejsmutnější
pohled
je ovšem na ty, kteří se na některou z hromádek smetí posadí, bedlivě a
se zimničným zaujetím ji střeží a běda, kdyby ji snad chtěl někdo
rozbourat.
