O hlídačích skládek

minulost i součastnost jedné profese

Roku 1600 byl upálen Giordano Bruno. Ano, jistě, omletá historie, jíž byl známý učenec jen obzvláště nešťastným vrcholem. Církevní „příručky“, tou Nejvyšší počínaje, tehdy tvrdily  cosi o tom, že Země je středem všehomíra a všechno ostatní se jen točí kolem jejích sukní. Našli se však jedinci, kteří byli jiného názoru. Počínaje Mikulášem Koperníkem začalo se proslýchat, že středem hvězdných dálav asi nebude naše rodná planeta, ale Slunce. Zrodil se heliocentrický vesmír a přes nepřízeň mnohých autorit si začal dobývat své místo v myslích dalších a dalších lidí. G. Bruno byl jedním z nich. Za své postoje byl nejprve kárán a posléze – anžto se nepokoři – po zásluze potrestán. Shrnuto: usiloval o změnu víry a byl souzen pro pavíru.
Dnes na celou epizodku můžeme pohlížet pěkně „zpoza kamen“ a proto zpatra. Víme totiž bezpečně, kdo měl pravdu. Víme, že ji neměl nikdo. Ani Země, ani Slunce, ba ani celá naše galaxie středem vesmíru nejsou. Těžko mohou být. Vždyť ten podivný v časoprostoru zkroucený útvar žádný střed nemá. (To je ovšem jen další tvrzení. odpovídá skutečnosti, nebo se nám potomci po sto letech opět zasmějí, poznáme asi tak za sto let.)
Inkviziční soud s Giordanem Brunem se z časového odstupu jeví jako fraška. Lidé, kteří obhajovali nesmysly zavraždili jen tak pro nic za nic jiného člověka, který hlásal jiný nesmysl. Poučení? Žádné nebude; poučovatelů je už beztak dost. Jedině snad zamyšlení. Která z obou stran ve při je nám dnes sympatičtější? Evidentně pan Bruno. Známe ho dokonce jménem, učíme se o něm ve školách a všeobecně ho bereme jako „kladného hrdinu“. Proč asi? Obhajoval snad on pravdu? Nikoliv. Tak proč, proboha (pardon, to mi jen tak vyklouzlo), právě jeho a ne ctihodné inkvizitory?
Dle mého názoru je důvod prosťoučký. Giordano Bruno pravdu hledal. Nikomu nespílal, nic nezakazoval a necenzuroval, nikoho neomezoval. Jen přinesl nové nápady. Toužil po lepším poznání světa. Chtěl sdělit jaký má na to názor. V skrytu duše možná tušil, že se třeba mýlí. Přesto sdělil, co si myslí. A jistě by uvítal otevřenou, ba i kritickou diskusi. Jeho protivníci však o diskusi nestáli. A tak ho radši spálili. (Vždyť pravdu přece měli oni. To přeci musel vidět každý.)
Poznání je jako uzoučká stezka bez konce, lemovaná obrovitými hromadami odpadků, kterým říkáme názor, omyl, teorie, chyba, podvod, spekulace, nevědomost, náhoda a já nevím jak ještě. V historii se již mnohokrát ukázalo, že nejrychlejším postupem po té hrbolaté pěšině je svobodné, nikým nekontrolované přehrabování onoho svinčíku po stranách. Stává se, že někdo občas vytáhne něco obzvláště smradlavého a zatuchlého, ale zrovna tak se stává (pochopitelně velmi vzácně), že někdo najde věc krásnou, užitečnou a stále funkční. Nejsmutnější pohled je ovšem na ty, kteří se na některou z hromádek smetí posadí, bedlivě a se zimničným zaujetím ji střeží a běda, kdyby ji snad chtěl někdo rozbourat.

Pavel Hošek
 


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška