Svět v pohybu (11/98)

Sebevražda nebo vražda?

Čas od času lidé naleznou na mořském břehu těla mrtvých velryb, které sami sebe z neznámých důvodů zahubily. Kytovci se někdy v celých skupinách doslova vrhají na mělčinu a na pobřeží, kde zůstávají ležet. V krátkém čase se udusí vahou vlastního těla. Často se o tomto podivném, v živočišné říši tolik vzácném jevu mluví jako o hromadných sebevraždách. Proč k tomu dochází, není jasné; dokonce to tak trochu odporuje některým základním zákonitostem přírody.
Na možné vysvětlení přišel A. Frantzis, který studuje málo známé vorvaňovce zubaté (Ziphius cavirostris). Žijí poměrně hojně v Jónském moři. Mají rádi volné moře a často sestupují do značných hloubek. Případy sebevražd byly u nich pozorovány jen velmi zřídka, i když pravidelně. Téměř každým rokem takto zahynou alespoň dva až čtyři jedinci. Frantzise proto zarazil neobvykle vysoký počet uhynulých zvířat, který se objevil počátkem května v roce 1996. Pátral po možných příčinách, až zjistil, že v inkriminovaných dnech – 12. a 13. května – probíhaly ve stejné oblasti zkoušky nového vojenského zařízení. Výzkumný tým NATO testoval nový akustický detekční systém pro vyhledávání dieselových a jaderných ponorek s tichým chodem. Tento typ sonaru produkuje zvuky o velmi nízké frekvenci (250 – 3000 Hz), na které jsou kytovci zřejmě velmi citliví. Zpětně se podařilo spojit vojenské „manévry“ i s dalšími případy sebevražd vorvaňovců u Kanárských ostrovů.
Přestože přímá souvislost zatím prokázána nebyla, je dosti pravděpodobné, že sebevražda velryby nemusí být v některých případech sebevraždou, ale vraždou, či – abychom to tolik nedramatizovali – neúmyslným zabitím ze strany člověka.
(Nature 5. 3. 1998)

Už i stroje …

Již je skoro samozřejmé, že si muži a ženy často vyměňují své, kdysi dávno vymezené role – ať již v domácnosti, v zaměstnání, nebo třeba při sportu. Například nad ženským fotbalem se již asi nikdo nepozastaví. Na přelomu června a července tohoto roku se však konal již druhý ročník RoboCupu, mistrovství světa ve fotbale robotů. Po loňském úspěchu v Japonsku se letos sešlo 60 robotích hráčských týmů v Paříži, kde svedli řadu pozoruhodných utkání v několika kategoriích. Narozdíl od svých lidských vzorů, jsou totiž roboti poněkud nesourodí, nejen co do váhy a velikosti ale i, řekli bychom, morfologicky. Tak například beznozí nemou hrát s třínohými ap.
Utkání se konají na ploše asi dvacetinásobku rozlohy pingpongového stolu, míč měří 4 cm a zápas trvá 20 minut. Nominovat se může jakýkoliv hráč o výšce od 4,5 do 50 cm. Roboti musí vystupovat jako sehraný tým. Jsou ve stálém spojení s počítačovým trenérem, který vyhodnocuje herní situaci a vymýšlí taktiku další hry. Nejde přitom jen o pár naprogramovaných úkonů. Ti drobní pobíhající či jezdící kovoví tvorečkové mají v sobě ukryty zárodky skutečné umělé inteligence. Jen je škoda, že oproti svým lidským protějškům zřejmě zatím přeci jen postrádají herní zápal a radost z vítězství. Příjemným zjištěním naopak může být, že jim při hře rozhodně nejde o peníze.
(Nature 28. května 1998; http://www.robocup.org)

Katalog života

Počátkem příštího století by měla být přes internet přístupna databáze s údaji o jednom a půl milionu dosud popsaných druhů rostlin, živočichů a ostatních organizmů žijících na Zemi. Projekt vyšel z iniciativy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a měl by stát asi 300 milionů dolarů. Usnadní práci mnoha biologům, kteří se zabývají studiem druhového bohatství, zpřístupní velké množství údajů, které jsou dnes rozptýleny po muzeích, vědeckých institucích, ale i soukromých sbírkách celého světa, přispěje k ochraně mnoha ohrožených druhů a v neposlední řadě bude i významnou pomocí zemím třetího světa. Většina přírodního bohatství totiž pochází právě z území těchto států, ale vědecké informace jsou naopak uloženy v zemích bohatého „severu“. Předpokládá se i účinnější kontrola obchodu s přírodninami, výchovný efekt a mnohá další využití.
(New Scientist 18. 7. 1998)

Jak vzniká optický klam?

Orientace a způsoby zrakového vnímání jsou jedny z intenzivně studovaných problémů. Optické nebo také zrakové klamy nám při tom mohou významně pomoci. Obrazy světa kolem nás přicházejí do našeho vědomí díky sítnici, která citlivě reaguje na světlo, jež na ni dopadá. Údaje o dopadajícím světle se odtud předávají nervovým buňkám v mozku, které je vyhodnocují. Zjistilo se, že v mozkové kůře jsou buňky, které jsou velmi citlivé na linie a hrany. Vnímají například linky vedoucí v určitém směru a dokáží zachytit i ty, které se odchýlí o 20 stupňů na jednu nebo na druhou stranu. Pokud je odchylka větší, příslušné buňky již čáry „nevidí“ a vjem přebírají buňky jiné. V sítnici jsou oblasti, které mohou aktivitu těchto nervových buněk měnit. Nejsou však neměnné, ale reagují na vnímaný obraz. To znamená, že sítnice je při vnímání linií a hran ovlivňována i okolím obrazu a předává o tom informaci do mozku.
Problémy nastanou, je-li uspořádání podobné jako na prvním obrázku. Vodorovné čáry vnímá sítnice jinými skupinami buněk než křivky, které se s nimi kříží. V místě křížení se však obloukovité čáry stávají na chvilku téměř vodorovnými a vymykají se tak z kontroly buňkám odpovědným za svislý směr a dostávají se naopak do kompetence buněk kontrolujících vodorovné čáry. Tyto buňky se však musí zárověň soustředit na vodorovné linie v obraze a proto jakoby pootáčejí i šikmo jdoucí křivky.
Zkuste se na obrázek zadívat tak, aby vám před očima „zprostorovatěl“. Oblouky směřující doprava vystoupí nad papír, oblouky jdoucí doleva se zanoří pod něj. Rázem zmizí i klam pokřivenosti rovnoběžek. Jak je to možné? V mozku totiž dochází ke zpětné projekci prostorového obrazu do roviny a tehdy se v našem vědomí z půlkulatých křivek rázem stávají rovné svislé čáry.
(Current Biology 16. 7. 1998)
obrázek 1
obrázek 2
obrázek 3

Přeci jen sami?

V loňském roce oběhla celý svět zpráva, že byl objeven na Marsu život. Na jednom z mnoha meteoritů byly objeveny útvary, které byly popsány jako bakterie a uhlíkaté sloučeniny, jež se na kameni také vyskytovaly, byly interpretovány jako pozůstatek jejich činnosti (viz také Svět v pohybu 4/1997). Již tehdy mnoho vědců upozorňovalo na nejednoznačnost nálezu. A zřejmě měli pravdu. Nově prozkoumaný meteorit, který dopadl před 63 lety do Tuniska nese na svém povrchu obdobné struktury jako slavný ALH84001. V tomto případě se však dá jednoznačně říci, že uhlíkové molekuly jsou pozemského původu.
Bublina tedy splaskla? Ne zas tak docela. Ani nový nález není jednoznačný. Možná na Marsu přeci jen někdy něco žilo. Anebo tomu hlavně chceme věřit?
(New Scientist 15. 4. 1998)

Pavel Hošek

Domovská stránka Pavla Hoška