SVĚT V POHYBU (1/98)

 

JAK JSOU STARÉ PYRAMIDY?

Fundovaná odpověď by měla znít: Jak které. Ono je to totiž opravdu značně různé podle toho, zda stojíte zrovna před mayským chrámem v Guatemale, faraónskou hrobkou v Gíze, před sumerským zikkuratem kdesi v Íránu či před napodobeninami vystavěnými středověkými súdánskými zbohatlíky. Málo známé jsou pyramidy řecké. Jedna se nachází v Hellinikonu, druhá v Ligouriu na Peloponéském poloostrově. Odhaduje (totiž odhadovalo) se, že pocházejí z doby asi 400 let př. Kr. Určování stáří podobných staveb se v archeologii děje většinou nepřímo. Zjišťuje se podle předmětů nalezených uvnitř nebo v nejbližším okolí. Jen ve sporných případech přistoupí historici i k exaktnějším metodám. V takovém případě sahají po osvědčených postupech geologů a paleontologů. Jedním z nich je termoluminiscence. To je vlastnost některých průhledných krystalů (např. vápence), které vyzařují světlo jsou-li zahřívány. Přestože jev je znám již od roku 1663, vysvětlen byl až v polovině 20. století. Je způsoben přirozenou radiací, jejíž energie je předávána elektronům v atomech krystalu. Ty se z atomu uvolňují a zachytávají se v nečistotách krystalu. Uvažujeme-li, že úroveň radiace pozadí se nemění, počet zachycených elektronů se s časem zvyšuje. Zahřátím krystalu se pak zachycené elektrony uvolňují a intenzita světla závisí právě na počtu elektronů. Jinými slovy intenzita luminiscence je závislá na stáří materiálu. Britští a řečtí vědci se rozhodli užít tuto „přísnou“ metodu i v případě celkem dobře prozkoumaných a málo sporných pyramid v Řecku. O to byl výsledek překvapivější. Ukázalo se, že stavby jsou o mnoho starší. Byly vystavěny přibližně roku 2730 př. Kr. (Hellinikon) a 2260 př. Kr. (Ligourio), tedy v době, kdy byly stavěny pyramidy egyptské.
(New Scientist, 4. října 1997)
 
 

VYMÍRÁNÍ BEZ SMRTI

Viktoriino jezero je mezi biology známé jako unikátní přirozená evoluční laboratoř. Ryby z čeledi Cichlidae, žijící v tomto jezeře jako by se zbláznily. Během posledních zhruba 10 000 let se rozrůznily do stovek, možná tisíců různých druhů. V geologicky kratičké době se tu přihodilo cosi, co obvykle trvá stovky tisíc nebo miliony let. Alespoň doposud si to biologové mysleli. Odbočme však na chvilku k samotným cichlidám. Jsou to drobné, velmi pestře a rozmanitě zbarvené rybky. Každý druh obývá trochu jiné stanoviště. Jeden má raději klidnější vodu, jiný bystřejší a více provzdušněnou, další tmavá příbřežní zákoutí, jiný otevřenou hladinu, některý preferuje kyselejší vody, některý zásaditější. Podobně by se dalo pokračovat velmi dlouho, neboť vlastností prostředí je nepřeberně. Odlišnost způsobu života vedla posléze k izolaci. Různé populace cichlid spolu komunikovaly stále méně a méně, až se z nich staly různé druhy neschopné spolu komunikovat (alespoň na genetické úrovni) vůbec. Pestré zbarvení je vlastně druhotným jevem celého procesu. Zabraňuje, aby sameček – když už k takovému setkání náhodou dojde – spletl a chtěl se pářit se samicí jiného druhu. Takto byl „druhový výbuch“ ve Viktoriině jezeře donedávna vysvětlován. Nyní se však ukazuje, že to, co bylo až doposud považováno za druhy, vlastně ani druhy nejsou. Pochybnosti se objevovaly i v minulosti. Důrazný byl zejména argument, že po zkřížení různých druhů získáme plodné potomstvo, což by již z vlastní definice druhu nemělo být možné. Problém pomohlo vyřešit vlastně až znečištění jezera. Intenzivní zemědělství v jeho okolí vedlo k eutrofizaci · obohacení vody živinami. Důsledkem je stále kalnější voda, neboť v živinami bohaté vodě se dobře daří mikroorganismům, ty se přemnožují a zahušťují "jezerní polévku". Cichlidy v kalné vodě špatně vidí a stále častěji se mezi sebou páří příslušníci různých druhů. Zbarvení kříženců se pochopitelně již liší méně a mezidruhová bariéra je menší i v čistších vodách. Rozdíly mezi "druhy" se stírají stále více. Zdá se, že v evoluční laboratoři královny Viktorie se počet druhů snižuje, aniž by nějaký druh vůbec vymřel.
(Science, 19. září 1997)

OBRÁZKY CICHLID – 12, 3456789101112131415
 
 

VIREM PROTI VIRU

Molekulární biologové z univerzity v Yale upravili jeden z virů napadajících dobytek, takže může pronikat i do buněk infikovaných virem HIV (původce AIDS). Kupodivu právě přítomnost hovězího viru zamezí rozmnožování viru HIV. Kravský virus nejprve přestaví genetickou informaci hostitelské buňky. Ta přestane vyrábět dva důležité proteiny, které jsou za normálních okolností umístěny na buněčném povrchu. Právě k těmto povrchovým receptorům se váže virus HIV, když chce proniknout do buňky. Jejich prostřednictvím nejprve přilne k buněčnému povrchu, pak „vleze“ dovnitř, začlení svůj genom do genomu buňky a začne se množit. Buňky nakažené hovězím virem však již HIV nepřijmou. První testy prokázaly, že lze tímto způsobem snížit počet HIV částic v organismu pod hranici detekovatelného minima. Zda z těchto pokusů vznikne léčebná metoda, to se teprve ukáže.
(Scientific American, listopad 1997)
Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška