Svět v pohybu 4/97

1. Ledový svět Europy

V polovině loňského roku uveřejnil časopis Science (Vol. 273, No. 5277, str. 924–930) fascinující zprávu o objevu velmi starých fosilních mikroorganizmů na Marsu. Dodnes je však mnoho těch, co nejsou přesvědčeni. Snímky i chemický rozbor sice lecčemu nasvědčují, ale dají se zpochybnit, nejsou „neprůstřelně“ průkazné, existují i jiná vysvětlení, ap. Jeden významný dopad však zmíněný článek rozhodně měl. Pozměnil naše nazírání světa. Začínáme si uvědomovat, že život možná nemusí být až tak výlučný, jak jsme si dosud mysleli.
V tomto směru jsou pozoruhodné i poslední snímky Jupiterova měsíce Europy, které pořídila sonda Galileo (viz obrázky). Ukazují, že povrch měsíce tvořený mocnou ledovou krustou je zbrázděn změtí roklin, kaňonů, ledovcových jazyků a pohoří. Podobné útvary byly patrny i na snímcích sondy Voyager, která fotografovala Europu v roce 1980. Podle nich tehdy planetární geologové usoudili, že jde o důsledek srážek velkých kusů ledu. Fotografie pořízené Galileem mají však asi dvacetkrát větší rozlišení. Podle nich se zdá, že nejde o srážející se led, ale o „vulkanickou“ činnost. Na některých obrázcích jsou dokonce patrné výtrysky teplého ledu nebo snad mračen vlhkých ledových částic.
Vědci se domnívají, že sublimující zmrzlý amoniak a metan snižuje pevnost ledu a ten se drobí. Na jiných snímcích vypadají oblaka ledových částeček nebo tryskající voda doslova jako ledové vulkány. Ani to však nedokazuje domněnku, že se pod silnou vrstvou ledu skrývá skutečný tekutý oceán. Je možné, že se voda v kapalném stavu vyskytuje jen na některých obzvláště teplých místech planety. Pravděpodobná je i pradávná existence „podzemního“ oceánu, v „mládí“ planety. Přes všechny pochybnosti ale není přítomnost teplého tekutého moře skrytého pod ledem vyloučena.
A tam, kde je voda, může být také život. O Europě se proto v odborném tisku spekuluje jako o planetě, která je vhodná pro rozvoj živých organizmů. Zda tomu tak skutečně je nám možná ukáže sonda Galileo v nedaleké budoucnosti, kdy prozkoumá povrch tohoto Jupiterova měsíce z bezprostřední blízkosti.
(Science Vol. 274, No. 5286, str. 341 a 377–385; Science Vol. 275, No. 5299, str. 478)
Obrázky 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11 (Snímky NASA)

2. Kdy se podíváme na Mars?

V loňském roce byl Mars, náš nejbližší vesmírný soused skutečně středem zájmu. Nejen, že byl prohlášen za živoucí planetu – alespoň možná a alespoň kdysi dávno – ale stal se místem i celé řady prozaičtějších a přesto velmi důležitých experimentů a pozorování. V listopadu odstartoval americký „Mars Global Surveyor“, který bude z oběžné dráhy provádět geologická a klimatologická měření a pozorování Marsu (na místo dorazí v září 1997). Jen o několik dní později zamířil k Marsu i ruský „Mars ’96“, který měl přistát na povrchu planety. Bohužel shořel po několika hodinách po startu v zemské atmosféře. V prosinci opustil Zemi ještě americký „Mars Pathfinder“, který přistane na Marsu v červenci letošního roku. Na své palubě nese „marsochod“, testovací terénní vozidlo pro průzkum povrchu planety.
Pro příští desetiletí se chystá hned několik dalších expedic (viz tabulku). Jejich dlohoudobým cílem je samozřejmě potvrzení existence pradávného života na Marsu, získání vzorků hornin a půdy a jejich doprava na Zemi a konečně i přistání lidské posádky na povrchu Marsu.
(Science Vol. 274, No. 5290, str. 1075)

3. Mezinárodní spolupráce ohrožena

aneb bude na mezinárodní kosmickou stanici dost finančních prostředků?
Odpočítávání již začalo. Podle původních plánů NASA by měla za 35 týdnů odstartovat raketa Proton, která vynese na oběžnou dráhu kolem Země první část mohutné kosmické stanice (viz obrázky 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 7). Tímto okamžikem započne stavba komplexu jejíž ukončení se očekává v červnu roku 2002. Celý projekt je založen na široké mezinárodní spolupráci. Kromě Spojených států a Ruska se na něm podílejí i Evropská kosmická agentura, Japonsko a Kanada (viz tabulku).
První část stanice, právě ta, kterou by měla na orbitální dráhu vynést raketa Proton, je víceúčelový nákladní blok vyráběný v Rusku. Následovat by měl američany zkonstruovaný modul, v němž budou úložné prostory a jakýsi „kosmický přístav“ – jednotka, která umožní spojení stanice s raketoplány a jinými vesmírnými „plavidly“. Ještě později pak budou připojeny laboratoře, sluneční panely a poté i tzv. servisní modul – další veledůležitá část, kterou staví ruská strana.
Servisní modul (21 000 kg) bude nervovým centrem stanice, budou v něm umístěny prostory pro tříčlennou posádku a ponese pomocné raketové motory udržující stanici v nehybné poloze při letu na oběžné dráze. Již dnes je však vývoj servisního modulu opožděn o 8 měsíců oproti původnímu plánu a také práce na dalších Rusy dodávaných dílech se stále zpožďují. Hlavním problémem jsou peníze.
Odborníci z NASA vidí dvě možná řešení. Každé z nich však přináší i nemalé problémy. Je možné buď ustoupit od spolupráce s Ruskem a příslušné komponenty vyrobit v USA nebo se podílet na financování prací v Rusku. NASA však zároveň usiluje o dvě věci: nepřekročit Kongresem odsouhlasený rozpočet (který s dodatečnými investicemi nepočítá) a dodržet plánovaný harmonogram prací. Pokud by Spojené státy přistoupily na vlastní výrobu servisního modulu, pravděpodobně by byl k tomuto účelu pouze upraven již existující typ nosiče využívaný dosud k vynášení špionážních družic na oběžnou dráhu. Takové řešení je však opravdu nouzové. Znamenalo by to např., že na stanici nebudou žádné obytné prostory pro posádku. Ta by musela přebývat v raketoplánu nebo Sojuzu, kterým přiletěla. Náhradní servisní modul by navíc měl palivo jen na jediný rok, jeho vývoj by stál něco okolo 100 milionů dolarů a do kosmu by mohl být vynesen na podzim roku 1998.
U tak ambiciózního projektu se jen velmi obtížně ustupuje od vytčeného cíle. V Americe jsou si navíc dobře vědomi značných zkušeností Rusů s velkými orbitálními stanicemi a s dlouhodobým pobytem člověka na oběžné dráze (např. velmi úspěšný program stanice Mir). Většina odborníků se proto přiklání spíše k finanční pomoci Rusku. Skrývají se za tím i politické důvody. Jakákoli důležitá spolupráce obou velmocí je vítána a upevňuje vzájemné vztahy. Zastánci a dokonce i někteří kritici celého projektu se shodují na tom, že „Spojené státy by měly udělat vše pro to, aby Rusko i nadále na projektu spolupracovalo“.
(New Scientist Vol. 153, No. 2067, str. 12–13)
(Krátce před odevzdáním rukopisu vydala NASA oficiální zprávu, která uvádí, že projekt mezinárodní kosmické stanice je proti původnímu časovénu rozvrhu opožděn.)

4. Naši nejbližší příbuzní

Loňského roku v létě se James L. Patton vypravil na přírodovědný „výlet“ do kolumbijských And. Měl v úmyslu pokračovat v práci na svém doktorandském projektu. Již za dva týdny se však vrátil se šesti novými druhy savců ve svých zavazadlech. Čtrnáct dní mu stačilo na to, aby objevil čtyři nové druhy myší, jeden druh vačnatce a jeden druh rejska. Ve 20. století je to mammaliologický (jak bychom řekli hezky česky „savcologický“) rekord.
Denně jsou popisovány stovky a tisíce nových druhů hmyzu a jiných drobnohledných bezobratlých. Na to jsme si již zvykli. My sami jsme však savci, a jako savci se bráníme myšlence, že neznáme ani své nejbližší příbuzné. Případ J. L. Pattona není totiž jediný, i když je to přeci jen extrém. Např. Stewen M. Goodman, terénní biolog pracující pro WWF na Madagaskaru objevil v roce 1991 několik dosud neznámých druhů včetně dvou nových rodů podčeledi Nesomyinae, která žije pouze na tomto ostrově. Lawrence R. Heaney evoluční biogeograf z chicagského muzea nalezl v posledních několika letech 11 nových savců na Filipínách.
Nejde vždy jen o „zapomenutou“ droboť. Vzpomeňme jen antilopu Pseudoryx nghetinhensis, která se až do roku 1993 „skrývala“ před lidmi ve Vietnamských lesích, jihoamerického „pekari“ Catagonus wagneri objevené v 70. letech nebo madagaskarské poloopice lemury (v posledních deseti letech byly nalezeny tři nové druhy).
„Dnes známe více než 4 600 savčích druhů,“ říká Heaney. „Odhaduji ale jejich skutečný počet zhruba na 8 000.“
Přesto, že nejbohatší objevitelské časy již pominuly, je i v současnosti každým rokem popisováno 10 – 15 nových druhů savců (viz graf). To znamená, že zhruba každý měsíc zjistíme, že s námi sdílí zemi tvor, jako je třeba jelen, opice, vydra nebo veverka o jehož existenci jsme až doposud neměli nejmenší tušení.
Objevování nových druhů není jen pouhým přidáváním dalších položek do seznamu jmen. Každý nový druh sebou nese i celé společenství symbiotických organizmů – parazitů, patogenů, komenzálů. Můžeme díky němu získat mnoho nových poznatků o evoluci, biogeografii, ekologii, bionomie. Je unikátní svou genovou výbavou, atd. , atd.
Dnes, kdy původní biotopy těchto druhů rychle mizí nebo se vlivem člověka zásadně mění, se práce biologů – objevitelů vlastně stává závodem s časem. Kolik asi druhů zmizí dříve, než si jich člověk stačí alespoň povšimnout?
(Science Vol. 273, No. 5281, str. 1491 a Vesmír 72, 533, 1993/9)

5. Nejstarší textilie

Při svých výzkumech v Dolních Věstonicích si Olga Sofferová z Illinoiské univerzity povšimla pravidelných křížících se otisků vláken. Napadlo ji, že by mohlo jít o tkaninu, ale stáří vzorku bylo opravdu značné. Přesto se svěřila se svými domněnkami americkým kolegům. Krátce na to, v červnu 1996 přicestoval na jižní Moravu jiný specialista – Jim Adovasio – odborník na paleoindiánské tkaniny. Nejenže potvrdil původní předpoklad, ale rozlišil v pavlovských otiscích několik druhů vazeb.
Znalost technologie výroby tkanin se tím posouvá o několik tisíciletí zpět v čase, do období před 25 000 – 27 000 lety. Není to však jediný důsledek pozoruhodného objevu. Znalost technologie výroby tkanin osvětluje i význam mnoha dalších nástrojů a předmětů, které se ve Věstonicích nacházely již dříve, ale jejichž funkce zůstávala archeologům dosud utajena. Dnes je zřejmé, že sloužily ke tkaní látek.
Lovci z Věstonic tedy kromě kožešin používali i různé tkané oděvní doplňky. Podle J. Adovasia je vyráběli z vláken kopřiv a je také zřejmé, že museli ovládat řadu dalších dovedností – výrobu sítí, košíků, tkalcovských rámů a dalších pomůcek.
(Vesmír 76, 116, 1997/2)

Domovská stránka Pavla Hoška