SVĚT V POHYBU (5/97)

 

KOSTI POTÁPĚČŮ

„Kvůli kulinářským choutkám Američanů riskují profesionální potápěči své zdraví,“ uvedli Ch. Lehner z Univerzity ve Wisconsinu a A. Pollard z lékařského střediska v Sanfordu. Podrobili důkladné prohlídce tucet potápěčů, kteří loví hřebenatky na pobřeží státu Maine. Dva z nich měli kosti nápadně postižené osteonekrózou. Jejich kostní tkáň odumírá díky častým a silným dekompresím během potápění. Také dalších deset potápěčů vypovědělo o svých častých bolestech kyčlí, kolen, ramen a paží. Je pravděpodobné, že proces destrukce tkáně probíhá i u nich.
Při pomalém vynořování proniká dusík z krve do kostí, kde se postupem času hromadí. Drobné bublinky plynu, které tu vznikají, blokují tok krve a kostní tkáň bez kyslíku a živin odumírá. Lehner doporučuje potápěčům, aby se potápěli méně často a jen do menších hloubek. V současné době totiž každý z nich sestoupí pod hladinu asi šedesátkrát za den, většinou do hloubky více než 30 metrů.
(New Scientist, 25. 1. 1997)
 
 

ZELENÁ POUŠŤ ­ DALŠÍ EKOLOGICKÁ KATASTROFA NA OBZORU?

Zdá se, že grandiózní stavby lidstva se z jakýchsi podivných příčin stále soustředí na území Egypta. Po pyramidách, královských hrobkách, gigantických chrámech a v novější době třeba Asuánské přehradě plánuje egyptská vláda rozdělit řeku Nil do dvou nezávislých toků. Kromě původního přirozeného koryta uvažují o vybudování kanálu, který by přivedl vodu do nehostinných pouští na západě země. Dnes je voda v Nilu „kontrolována“ Asuánskou přehradou. Stálý průtok bez záplav umožňuje zemědělcům sklízet několikrát do roka a hlavně v průběhu celého roku. (Je však třeba dodat, že pravidelné záplavy s sebou přinášely také nové a nové naplaveniny, které udržovaly vysokou úrodnost země. V dlouhodobé perspektivě přispívá Asuánská přehrada k znehodnocování půdy.)
Nový projekt, představený v polovině ledna egyptským prezidentem Husní Mubarakem, předpokládá odklon 2 až 9 kubických kilometrů vody ročně do nově vybudovaného kanálu (viz mapka). U levého břehu Asuánské přehrady má být zbudován dosud největší čerpací systém na světě, který bude čerpat vodu z nádrže o 55 metrů výš k počátku kanálu.
Mezi hydrology vzbuzuje projekt značné obavy. Je navržen velmi nešťastně a přinese řadu problémů. Kanál povede oblastí s vátými písky. Dříve nebo později bude tedy koryto zaneseno písečnými dunami. Délka uvažovaného kanálu bude okolo 800 kilometrů, to znamená, že značné množství vody se odpaří již cestou k cíli. Asi nejvýznamnější námitkou je ale skutečnost, že voda vedená kanálem se dostane do bezodtokových oblastí. Velká část západního území, které má být vodou z Nilu zavlažováno, leží pod úrovní hladiny moře. To mimo jiné znamená, že se voda – v konečné fázi rozvedená na jednotlivé pozemky – odpaří a všechny soli, které jsou v ní rozpuštěny, zůstanou v půdě nebo na jejím povrchu. Časem dojde k zasolení celé oblasti a je dosti pravděpodobné, že se zde bude opakovat tristní katastrofa Aralského jezera a přilehlých pouštních oblastí. I v případě, že bude výpar nižší než se očekává, nebude zavlažování pouští bez problémů. Na rozlehlých planinách se budou vytvářet mělké vodní nádrže, ideální prostředí pro vývoj komářích larev.
Snad ještě malá poznámka na samý závěr. Již v šedesátých letech se Egypt pokusil o cosi podobného v malém. V západní části nilské delty v tzv. Provincii svobody byla rozvedena voda na 350 000 hektarů pouště. Již o deset let později byla zemědělsky využita jen pouhá třetina této plochy.
(New Scientist, 25. 1. 1997)
 
 

NA ZÁCHRANU MADAGASKARSKÝCH ORCHIDEJÍ

V březnu tohoto roku proběhl v Královské botanické zahradě v Kew (v Londýně) „Festival orchidejí“, jeden z největších svého druhu na světě. Letos byl věnován zejména madagaskarským druhům těchto podivuhodných rostlin. Zvláštní pozornost byla věnována programům na jejich ochranu a uchování v původní přírodě, kde jsou kriticky ohroženy nejen mýcením původních porostů a následnou destrukcí krajiny, ale mizí i ze zachovalých končin ostrova, odkud je nelegálně vyvážejí obchodníci a sběratelé. Jeden z projektů je založen na pěstování semenáčků a mladých rostlinek v Kew, odkud budou transportovány do parku Tsimbazaza na Madagaskaru. Zdejší skleníky mají být rozšířeny a pokusí se uspokojit zájem sběratelů celého světa.
(New Scientist, 22. 2. 1997)
 
 

S VAŠÍM PODPISEM NA SATURN

V říjnu letošního roku odstartuje sonda Cassini, která zamíří k Saturnu a k jednomu z jeho měsíců – Titanu. Máte tedy ještě čas odeslat pohlednici se svým podpisem na adresu Suzanne Barber, MS 266-441, Jet Propulsion Laboratory, 4800 Oak Grove Drive, Pasadena, California. NASA slibuje, že na sondu umístí CD-ROM se všemi podpisy, které dorazí poštou nebo které jejich majitelé umístí pomocí Internetu.
(New Scientist, 6. 4. 1996; Vesmír 15. 6. 1996)
 
 

BYLA PRVNÍ, I KDYŽ NEEXISTUJE...

Myšlenka existence planet u jiných sluncí než je to naše je lákavá z mnoha důvodů. Hlavním z nich je asi představa, že na takových tělesech by mohl existovat život ­ nebo něco jiného pozoruhodného. Jednu z planet totiž obýváme, a tak nám i ty ostatní jaksi podvědomě připadají jako skorodomov, jako cosi známého nebo alespoň podstatně známějšího než jiné jevy ve vesmíru. A potají asi také doufáme, že by tam mohl být někdo, jako jsme my sami. Avšak vzhledem k nepatrné velikosti planet (vůči hvězdám) a vzhledem k jejich nepatrné vzdálenosti od hvězd se donedávna nikomu ani nesnilo o možnosti tato tělesa objevit.
V druhé polovině roku 1995 uveřejnili Michel Mayor a jeho student Didier Queloz z ženevské observatoře zprávu o objevení první planety mimo naší sluneční soustavu (Dr. J. Grygar razí pro tato tělesa termín exoplanety). Podle hvězdy, kolem které obíhá, dostala název 51 Pegasi. O její existenci svědčily pouze nepřímé důkazy. Na neviditelného souputníka se dalo usuzovat podle posunu spektrálních čar v záření, které hvězda vysílá (Dopplerův jev). Z těchto posunů lze určit rychlost pohybu hvězdy ve směru zorného paprsku. Jelikož i malý průvodce přece jen uděluje hvězdě nějakou rychlost, dá se ­ s dostatečně citlivými přístroji ­ změřit. Právě na těchto měřeních založili oba zmínění autoři svou teorii existence exoplanety.
S odlišným vysvětlením jevu přišel letos na přelomu února a března David Gray ze západoontarijské univerzity v Kanadě. Podle jeho pozorování se mění nejen posun spektrálních čar, ale se stejnou periodicitou dochází i ke změnám tvaru hvězdy. V takovém případě by byly změny spektra vysvětlitelné i pulzací hvězdy, tedy jevem, který je ve vesmíru běžný a který znají astronomové již dlouho.
Kdo z obou „rivalů“ v probíhající diskusi má pravdu, lze jen ztěží posoudit. Je-li však správná domněnka D. Graye, může se ukázat, že i další z dosud objevených exoplanet (viz obrázek) jsou pouhým artefaktem. Rozhodně však ne všechny. Některé jsou ­ alespoň teoreticky ­ pozorovatelné i velkými pozemskými dalekohledy (např. planeta u hvězdy Lalande 21185). Každopádně ­ výzkum exoplanet byl možná zahájen právě tou, která neexistuje.
(Nature, 23. 11. 1995; Vesmír 15. 9. 1996;
New Scientist, 1. 3. 1997; Nature, 27. 2. 1997)
 
 

ÚSPORA ENERGIE SHROMAŽĎOVÁNÍM

Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) je nejen největším ze všech 17 druhů tučňáků, ale je výjimečný i tím, že jako jediný z živočišné říše rodí a vychovává potomstvo během antarktické zimy, v jednom z nejstudenějších prostředí na Zemi. Vzhledem k tomu, že si shání potravu v moři to znamená, že samci, kteří přebírají péči o mláďata, stráví 105­115 dní na břehu bez potravy a téměř bez vody (pojídání sněhu pokrývá jen asi 11 % potřeb metabolizmu). Jak mohou ptáci tak dlouho přežít bez přísunu energie při teplotách hluboko pod nulou? Kde berou energii na inkubaci vajec?
Odpověď na podobné otázky přinášejí výzkumy Yvone Le Maho a jejích spolupracovníků, kteří měřili energetický a vodní výdej zvířat během zimního období. Zjistili, že rozhodující roli hraje shromažďování zvířat do početných a těsně semknutých skupin. Toto chování ušetří tučňákům asi 25 % energie. Během pokusu vyčlenili vědci deset jedinců a drželi je odděleně od ostatních. Dalších 26 tučňáků označili a umístili do početné kolonie. Ačkoli všichni jedinci měli na počátku zhruba stejnou hmotnost, ti co se nemohli „schovat v houfu“ byli na konci pokusu v průměru o 7 % lehčí a ztratili o 34 % více vody.
Dále biologové s překvapením zjistili, že metabolizmus jedinců ve skupině je o 25 % nižší než tzv. bazální metabolizmus, tedy nižší než u zvířat v absolutním klidu. Jak je to možné? Je to pravděpodobně dáno úsporou energie během spánku. Tučňáci se prostě na zimní sezonu adaptovali podobně jako někteří savci; zvýšili podíl spánku během dne.
Záliba tučňáků císařských ve vytváření „davu“ není tedy jen pouhou snahou „trochu se ohřát“, ale životní nutností. Jednotlivci sice bez tohoto pečlivého spoření energií také přežijí, ale druh jako takový by určitě zahynul, neboť samci by rozhodně nemohli vychovat potomstvo.
(Nature, 23. 1. 1997)
 
 

JSOU VAŠE KVĚTINY V KONDICI?

Pečujete obětavě o své domácí rostlinné miláčky? Netrpí suchem, nebo naopak nadměrnou zálivkou? Vyhovuje jim vzdušná vlhkost ve vašem bytě? Mají nedostatek světla, nebo je „připaluje“ sluníčko? Nevadí jim ozonová díra? A co země, v které jsou zasazeny? Nehnije? Není zasolená? Na tyto otázky by vám pomohlo odpovědět zařízení, které vyvinuli fyzikové z Institutu aplikované fyziky v Bonnu. Je založeno na poznatku, že rostliny vypouštějí ve stresu molekuly etylénu. Zařízení je vlastně tvořeno infračerveným laserem, který excituje (převádí na energeticky vyšší hladinu) molekuly etylénu. Pokaždé, když je molekula excitována, ihned vyzařuje energii zpět ve formě rázových vln do okolní atmosféry. Vznikají tak vibrace (2000 Hz), které jsou zesilovány v rezonančním tubusu poněkud připomínajícím malou píšťalu varhan. Silnější zvuk znamená více etylénu v atmosféře neboli rostlinu ve větším stresu. Lze předpokládat, že podobné zařízení by při své práci uvítali zahradníci. Pomohlo by jim zjišťovat celkový stav rostlin, jejich „spokojenost“ s péčí, kterou jim věnují. Zvláště by pomohlo asi tam, kde se pokoušejí pěstovat choulostivé, málo odolné druhy nebo rostliny jejichž kultivace „v zajetí“ zatím nebyla zvládnuta.
(New Scientist, 8. března 1997)
 

Zpracoval Pavel Hošek, Vesmír


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška