SVĚT V POHYBU (5/98)

 

PŘESUN CENTRA VĚDY KONCEM STŘEDOVĚKU

Konec středověku byl provázen jedním zajímavým jevem – středisko vědy, techniky a vzdělanosti se přesunulo z Číny do Evropy. Během asi dvou tisíc let trvání sjednocené konfuciánské Číny byl tento asijský stát na skutečné technologické špičce. Svědčí o tom četné vynálezy té doby, které se z Číny šířily do celého světa – např. střelný prach, papír, kompas, hedvábí a mnoho dalších. Opakem byla středověká Evropa se zkostnatělým, do minulosti zahleděným myšlením, kde se za vrchol vědecké moudrosti
považovala doslovná znalost Bible nebo Aristotelových spisů a kde se vedly učené disputace o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Během let 1450-1650 však Čína úlohu vůdce ztrácí a "špičkové technologie" se stěhují do Evropy. Tento trend stále sílí. Až podnes.
Příčiny změn nejsou příliš známy. Různí historikové a sociologové nabídli mnohé důvody, žádný však příliš přesvědčivý. Kontroverzní je i teorie, kterou nyní nabízí Graeme Lang. Celý problém vidí geograficky. Domnívá se, že hlavní příčinou je velká členitost evropského pobřeží i členitost povrchu kontinentu. Množství ostrovů, zálivů, poloostrovů a neprostupných pohoří vedlo i k politické členitosti Evropy. Vzniklo a dlouhou dobu se udrželo velké množství různých států a státečků, které spolu často so upeřily. To se odrazilo i v intelektuální sféře. Četné, na politické moci poměrně nezávislé univerzity umožnily kritické myšlení. Různí „hlasatelé“ a „proklamátoři“ nových myšlenek a vizí měli vždy alespoň na některé univerzitě dveře otevřeny. Pluralita myšlení a stálé diskuse urychlily vývoj. Geograficky, a tudíž i politicky a myšlenkově ucelenější a méně rozrůzněná oblast jihovýchodní Asie zůstala pozadu. Pokud by tomu bylo skutečně tak, jak G. Lang usuzuje, měli bychom být dnes velmi ostražití. Žijeme přeci v době, kdy stále pokročilejší technika „zmenšuje“ svět, a z naší zeměkoule se pozvolna stává to, co Američané eufemisticky označují global village, čili globální vesnice.
(Nature 29. ledna 1998)
 

DÝCHÁNÍ OBOJŽIVELNÝCH RYB

Ryby rodu Periophthalmus žijí podobným způsobem života jako obojživelníci. Přestože jejich domovským prostředím je stále mořská nebo brakická voda příbřežních mangrovových porostů, často vylézají i na břeh nebo na větve rostlin – odtud také jejich český název lezci. O lezcích je známo, že mohou přečkat i dlouhá období v bahně nebo v chodbách, které si v něm staví. Takové prostředí je neobyčejně chudé na kyslík a dosud bylo záhadou, jak zde ryby, či dokonce jejich vajíčka mohou přežít. Odpověď je překvapivě jednoduchá. Lezci si vzduch do hnízdních chodeb „nosí“. Bahnité chodbičky jsou upraveny tak, že jejich část slouží jako jakýsi potápěčský zvon naplněný vzduchem. Ryby tedy i v bahně mohou dýchat atmosférický kyslík. Trochu to připomíná praktiky našeho pavouka vodoucha stříbřitého, jenž si staví pod hladinou zvonovitou síť, kterou pravidelně plní vzduchem.
(Nature 15. ledna 1998)
 

VITAMIN C JAKO ZBRAŇ

Techniku obrany slzným plynem nepoužívají pouze policisté při boji s demonstranty, ale zřejmě i buňky imunitního systému. K zneškodňování bakterií a jiných cizorodých látek, které proniknou do organismu, slouží imunitním buňkám korozivní chemikálie. Ty jsou však nebezpečné nejen pro patogeny, ale mohly by poškodit i vlastní imunitní buňky nebo okolní tkáně. Živý organismus se proto musí před svými chránit vlastními zbraněmi. Podle nových objevů by takovým štítem mohla být kyselina askorbová neboli
vitamin C. Neutrofily, jeden z několika typů buněk imunitního systému, ničí bakterie ve dvou fázích. Nejprve naruší bakteriální buněčnou stěnu silnými oxidačními činidly a poté „znehybněnou“ bakterii pohltí. Mark Levontin z Národního institutu zdraví objevil, že neutrofily absorbují velké množství vitaminu C, který oxidanty neutralizuje.
(Science 19. prosince 1997)
 

NEJSTARŠÍ ROSTLINA

Titulek poněkud přehání. Nejde o rostlinu nijak zvlášť vysokého věku. Přesto však jistý časový rekord drží. Takhtajania perrieri, nedávno znovu objevená na Madagaskaru, patří do čeledi Winteraceae. Zhruba 65 známých druhů této čeledi je pozůstatkem velmi staré a početné skupiny, žijící na Zemi již od dob křídových. Patří mezi nejstarší kvetoucí rostliny. Druh Takhtajania perrieri byl poprvé nalezen na severovýchodě Madagaskaru roku 1909. Od té doby drobnou rostlinku nikdo neviděl a soudilo se, že zřejmě vyhynula nebo byla vyhubena díky stále pokračujícímu kácení lesů. Teprve současný nález malgašského botanika Fanja Rasoavimbahoaka ukázal opak. Pozoruhodné je, že nová populace roste asi 150 kilometrů daleko od místa prvního nálezu. Mohlo by to naznačovat, že T. perrieri žije ostrůvkovitě na rozsáhlejším území, a alespoň prozatím je tedy zachráněna.
(Nature 8. ledna 1998)
obrázek 1
obrázek 2
 

KDO "VYMYSLEL" PŠENICI ?

Pšenice je dnes – snad kromě rýže – nejpěstovanější kulturní plodinou. V dnešních odrůdách bychom již jen stěží rozpoznali původní „divoký“ druh. Jak je již delší dobu známo, tato původní forma (Triticum monococcum boeoticum) pochází odněkud z oblasti tzv. úrodného půlměsíce. Nikdo však nedokázal místo lokalizovat přesněji. Teprve detailní genetická analýza 68 pěstovaných odrůd a 261 divoce rostoucích kmenů ukázala, že místem původu zdomácnělé pšenice je pohoří Karacadag v jihovýchodním Turecku. Zd e poprvé začali lidé pšenici pěstovat a zde také vznikly první vyšlechtěné odrůdy. Přechod zdejších lidí od loveckého a kočovného způsobu života k usedlému "farmaření" se odehrál překvapivě rychle. Podle archeologických nálezů trval maximálně několik set let. Z prvních osad se pak pšenice i umění jejího pěstění rychle šířilo nejen do celé Evropy, ale také do Afriky a Asie.
(Science 14. října 1997)


Zpět na domovskou stránku Pavla Hoška
Domovská stránka Pavla Hoška