Daleko na východ od města Hermosillo se
začínají
z přímořských rovin zvedat první nevysoké vrcholky pohoří Sierra Madre
Occidental, masivu, který se táhne od severozápadu na jihovýchod celým
Mexikem. Přejedete-li první hřebeny a vystoupáte-li trochu výš do hor,
ocitnete se v kraji, který na první a možná i druhý pohled připomíná
kopečky
leckteré středoevropské vrchoviny. Rostou tu borovice promíchané občas
nějakým dubem či jiným listnáčem. V okolí vesnic a městeček je hojně
pastvin
a luk, na nich ovce a opodál pila obklopená haldami čerstvých prken a
trámů.
Často a vydatně tu prší. Část roku je dost zima; kulich či svetr není
zbytečná
výbava a silničáři několikrát v roce použijí sněhové frézy. Prostě
taková
Českomoravská vrchovina, ve vyšších polohách snad poněkud drsnější
Šumava.
Jen údolí bývají hlouběji zaříznutá, stráně skalnatější, bystřiny
dravější
a lidé se víc podobají Indiánům, než jak by se slušelo v okrese Žďár
nad
Sázavou.
Vyrazit do takových míst za kaktusy se laikovi
může jevit jako pořádný nesmysl. Právě sem však je třeba se vypravit,
chcete-li
spatřit nepříliš dlouho známou a velevzácnou krásku zvanou Mammillaria
saboae var. haudeana (nebo také podle původního popisu Mammillaria
haudeana). Šťastlivců, kteří na ní v přírodě spočinuli zrakem, je
nemnoho.
Je to takový mrňous mezi kaktusy, spíš ochmýřená než otrněná kulička
velikosti
cucavého bonbonu. Kolenovka, jak říkají zkušení terénní kaktusáři.
Abyste
ji vůbec našli, musíte hezky na kolena, pěkně po čtyřech popolézat mezi
borovicemi a očima i prstíky prohrabávat kamínky a spadané listí.
I přesto, že „haudeána“ roste v jehličnatých
a smíšených lesích severomexických hor, je to vpravdě rostlinka
suchomilná
a na extrémní stanoviště uvyklá, jak se na pořádný kaktus sluší a
patří.
Osídluje výhradně skalnaté, dobře osluněné plotny. Když trochu naprší,
v prohlubních plochých kamenů se zadrží voda a rostlinky doslova
zatopí.
Jakmile však vysvitne slunce, kaluže rychle vysychají a kameny se
rozpálí
jako na opravdové velké poušti – ani dotknout se jich nedá. Kořeny není
kloudně kde zapustit a se stále rostoucí koncentrací solí z opakovaně
se
odpařující vody bude jistě také problém. Takové podmínky dokáže přečkat
jen nemnoho jiných rostlin.
Ponaučení z bajky je jediné: Poušť nemusí
být jen to obrovské, rozlehlé území táhnoucí se takřka celým předlouhým
státem Chile nebo pokrývající bezmála půl Afriky. Nepohyblivé rostlině
je celkem jedno, na jak velké poušti roste. Pouští ve smyslu extrémně
suchého
a neúživného biotopu může být i jen jediný kámen na jinak úrodných
vlhkých
lukách. Anebo, jak jsme ukázali na jiném místě, třeba větev pralesního
velikánu v deštném lese, kde přitom denně prší tak, že se z toho
normální
člověk skoro zblázní.