Pouště uprostřed dešťů

Pavel Hošek

Daleko na východ od města Hermosillo se začínají z přímořských rovin zvedat první nevysoké vrcholky pohoří Sierra Madre Occidental, masivu, který se táhne od severozápadu na jihovýchod celým Mexikem. Přejedete-li první hřebeny a vystoupáte-li trochu výš do hor, ocitnete se v kraji, který na první a možná i druhý pohled připomíná kopečky leckteré středoevropské vrchoviny. Rostou tu borovice promíchané občas nějakým dubem či jiným listnáčem. V okolí vesnic a městeček je hojně pastvin a luk, na nich ovce a opodál pila obklopená haldami čerstvých prken a trámů. Často a vydatně tu prší. Část roku je dost zima; kulich či svetr není zbytečná výbava a silničáři několikrát v roce použijí sněhové frézy. Prostě taková Českomoravská vrchovina, ve vyšších polohách snad poněkud drsnější Šumava. Jen údolí bývají hlouběji zaříznutá, stráně skalnatější, bystřiny dravější a lidé se víc podobají Indiánům, než jak by se slušelo v okrese Žďár nad Sázavou.
Vyrazit do takových míst za kaktusy se laikovi může jevit jako pořádný nesmysl. Právě sem však je třeba se vypravit, chcete-li spatřit nepříliš dlouho známou a velevzácnou krásku zvanou Mammillaria saboae var. haudeana (nebo také podle původního popisu Mammillaria haudeana). Šťastlivců, kteří na ní v přírodě spočinuli zrakem, je nemnoho. Je to takový mrňous mezi kaktusy, spíš ochmýřená než otrněná kulička velikosti cucavého bonbonu. Kolenovka, jak říkají zkušení terénní kaktusáři. Abyste ji vůbec našli, musíte hezky na kolena, pěkně po čtyřech popolézat mezi borovicemi a očima i prstíky prohrabávat kamínky a spadané listí.
I přesto, že „haudeána“ roste v jehličnatých a smíšených lesích severomexických hor, je to vpravdě rostlinka suchomilná a na extrémní stanoviště uvyklá, jak se na pořádný kaktus sluší a patří. Osídluje výhradně skalnaté, dobře osluněné plotny. Když trochu naprší, v prohlubních plochých kamenů se zadrží voda a rostlinky doslova zatopí. Jakmile však vysvitne slunce, kaluže rychle vysychají a kameny se rozpálí jako na opravdové velké poušti – ani dotknout se jich nedá. Kořeny není kloudně kde zapustit a se stále rostoucí koncentrací solí z opakovaně se odpařující vody bude jistě také problém. Takové podmínky dokáže přečkat jen nemnoho jiných rostlin.
Ponaučení z bajky je jediné: Poušť nemusí být jen to obrovské, rozlehlé území táhnoucí se takřka celým předlouhým státem Chile nebo pokrývající bezmála půl Afriky. Nepohyblivé rostlině je celkem jedno, na jak velké poušti roste. Pouští ve smyslu extrémně suchého a neúživného biotopu může být i jen jediný kámen na jinak úrodných vlhkých lukách. Anebo, jak jsme ukázali na jiném místě, třeba větev pralesního velikánu v deštném lese, kde přitom denně prší tak, že se z toho normální člověk skoro zblázní.

/zpět k hlavnímu textu/
/obsah seriálu/
/snímky kaktusů: první stránka, druhá stránka/