/předchozí část
seriálu/
Jak moc se kaktusy vzájemně podobají? Když
se na to zeptáte pravého kaktusáře, řekne vám: „No, kaktusy jsou přece
extrémně rozrůzněné, každý vypadá úplně a nesrovnatelně jinak. Třeba
tenhle
má některé trny větší a trochu jako zahnuté a na špičce dohněda, když
se
podíváte zblízka, a taky kvete úplně jinak – trochu světleji.“ No
dobře,
tak to zkusíme jinak. Jasně že každý kaktus vypadá jinak, ta
taxonomická
příslušnost rostliny přece není dána ničím jiným než právě tím stupněm
jinakosti. Je ale ta tvarová pestrost v rámci amerických kaktusů větší
než třeba u nás u růžovitých? „No,“ povídá kaktusář, „to přece nesnese
srovnání. Kaktusy, ty rostou v tisících variet od pralesů po vrcholky
hor,
kdežto růžovité, z těch znám jenom růži, a pak taky jabloň a hrušku.
Tak
ty se podobají. To jsem jednou na Tenočtlihuakánu, v těch pekelných
vedrech
úplně bez vody, našel na kraji vyčerpání jednu mamilárii, ta se
nepodobala
vůbec ničemu. Taková malá a do šeda byla.“ A to již udeříte. Ne,
nezlobte
se na něj a přestaňte ho bít, on to tak nemyslel. To je jenom
standardní
projev zamilovanosti do pichlavých miláčků.
Ve skutečnosti jsou si kaktusy vzájemně značně
podobné, kdežto růžovité ve všech ohledech rozdílnější. Srovnejte třeba
jabloň (strom), ostružiník ježiník (liánovitý polokeř), udatnu (statná
lesní bylina), mochnu jarní (bylinka na suchopárech) a zábělník bahenní
(plazivá mokřadní bylina). Ani na první pohled nepoznáme, že to vše
patří
do jedné čeledi. To u kaktusů bychom zaváhali snad jen u těch, které
tvoří
listy. A nejen to, za kaktus jsme my nekaktusáři ochotni pokládat i
leckterou
skupinu druhů z úplně jiných čeledí.
Jak už víme z minula, obecně všem suchomilným
dužnatcům z říše rostlin říkáme sukulenty. České jméno to nemá, říkat
rostliny
tučnolisté je zrovna v případě kaktusů na pováženou (a krom toho
jakýpak
tuk?) a ani jim nemůžeme říkat dužnatci, protože by to zavádělo, ona
dužnatá
je taky třeba kedlubna. Dobrá, říkejme tedy těm sakulentům hezky
sukulenti.
A další jejich členění je pak podle toho, které orgány jsou sukulentní
čili v kterých orgánech si schovávají vodu na zlé časy. Je totiž
několik
možností jak si to vyřešit.
Listové sukulenty.
U spousty druhů jsou sukulentní hlavně listy. To hlavně
znamená,
že stonek či kmen může být sukulentní taky, ale většina vody je v
listech,
čili jejich sukulence funkčně rozhoduje. Typickým příkladem jsou naše
netřesky
a rozchodníky.
Stonkové sukulenty.
Druhou možnost známe od kaktusů: sukulentní je stonek (popřípadě kmen,
to je jen rozdíl kvality), který zároveň obstarává asimilaci, kdežto
listy
tam vůbec nejsou nebo jsou z nich trny. Anebo tam dokonce jsou, ale jen
nakrátko, aby se neřeklo, a sotva přijde sucho, řekne kaktus děkujeme,
upadněte, a lupení to tam.
Sukulenty kaudiciformní.
Poslední možnost je, že sukulentním orgánem je zbytnělá spodní část
stonku.
V některých případech se jí říká kaudex, např. u africké Testudinaria
elephantidens, jindy prostě jen stonek, kupříkladu u Euphorbia
bupleurifolia,
proto se tomu musí říkat takhle složitě. Od stonkových sukulentů se
tato
skupina liší tím, že suklentní část neasimiluje (nebo ano, ale v
celkové
bilanci to je k ničemu), a vrchní část stonku nese celkem normální
větve
a listy bez výraznější sukulence, a tyto listy nebo i celé větve mají
sklon
v suchých periodách roku opadávat a po deštích zase raší. Takže
příslušníci
této skupiny vypadají často dost bizarně. Typickým představitelem
„flaškoidních“
druhů jsou madagaskarští zástupci rodu Adenia z čeledi
Passifloraceae
(nezaměňovat s velmi bizarními stonkovými sukulenty rodu Adenium,
čel. Apocynaceae). Zatím jsme mluvili o životních formách, ne o
systému.
Systematicky je to tak, že do každé z jmenovaných životních forem patří
spousta vzájemně celkem nepříbuzných skupin rostlin. Listovou sukulenci
mají např. tlusticovité (Crassulaceae, sukulentní je, jak tušíte, přímo
ten rod Crassula a dál tam patří jmenované netřesky a
rozchodníky
a spousta dalších rodů jako Echeveria, Aeonium, Haworthia),
pak liliovité (Agave, Aloe, Yucca, Sansiviera),
kosmatcovité (Mesembryanthemaceae, a to skoro všechny, v čele s rody Mesembryanthemum,
Lithops, Pleiospilos, Faucaria aj.) a některé
starčky
(Senecio). Stonková sukulence je typická pro kaktusy, ale stejně
tak i pro mnohé pryšce (Euphorbia) ze stejnojmenné čeledi, a
také
opět pro některé starčky (Senecio). A ke kaudiciformním
sukulentům
patří např. rod Brachystelma a Fockea z čeledi
klejichovitých,
pryšcovitý rod Jatropha, zástupci např. rodů Ibervillea,
Kedrostis, Momordica, které patří mezi tykvovité, a
dokonce
i některé begonie (Begonia).
Těch čeledí je tedy velký počet a jsou
roztroušeny
napříč celým systémem, a přesto jsou mezi nimi zarážející podobnosti.
Typickým
příkladem jsou některé pryšce a kaktusy. Za slabikářový příklad lze
pokládat
sloupovité kaktusy, např. Myrtillocactus geometrizans a jeho
africké
napodobeniny, jakou je třeba Euphorbia candelabrum. Nejde ovšem
jenom o základní strategii sukulentů, tedy o to, že si udělaly z těla
bandasku
na vodu. Kaktusy a kosmatcovité mají velmi podobné květy, u většiny
sukuletnů
je podobně řešena ochrana před nadměrným ozářením a výparem, a zejména
je nápadné, kolik nepříbuzných sukulentů si vyvinulo specializovaný CAM
metabolizmus (viz 1.
díl).
Vzhledem k té nepříbuznosti muselo nutně jít o nezávislé vývojové
procesy.
Mohlo by nás napadnout, jestli ta vzhledová podobnost třeba není
vzájemné
napodobování, tedy mimikri, ale kdepak – ty pryšce rostou do jednoho v
Africe, kdežto kaktusy jsou americké. Vidíme tedy, že na život v
podobně
drsných podmínkách se nepříbuzné rostliny adaptují podobným způsobem.
Tomu
se říká konvergence životních forem. Prostě příslušné prostředí je
natolik
nehostinné, že způsobů jak mu čelit je celkem málo (kromě sukulence
existují
i některé stejně zásadní, třeba extrémní zkrácení životního cyklu, ale
dosti o tom). Extrémní prostředí tedy nacpe rostliny, které jsou
ochotny
takovou hru přijmout, do několika málo tvarových kopyt. Dá se to říci i
obráceně: jakmile začne lézt tlusté do tenkého, tak najednou v evoluci
nezbývá příliš energie a času na volnou tvarovou kreativitu a skoro vše
se podřizuje účelu.
Konvergenci známe samozřejmě i z jiných
prostředí:
srovnejme podobnost a nepříbuznost hlubinných ryb či arktických
keříčků,
srovnejme leknín s plavínem, lakušník s rdestem, orsej s krokusem,
tuňáka
s delfínem, ptáka s netopýrem, kolibříka s lišajem a dlouhososkou, myš
s vakomyší, vlka s vakovlkem, papuchalka s tučňákem. Nakonec ta
konvergence
forem žijících na úplné periferii možností života vlastně není nic
divného
a protiintuitivního. Mnohem divnější je, kde se bere ta nesmírná
tvarová
diverzita v centru, tedy v normálních podmínkách, kde není nutno se na
něco speciálního adaptovat.