Cestovaní po Mexiku je požitek. Všude je
něco zajímavého k vidění – starobylé indiánské památky, méně starobylé
památky koloniálních dob, divoká liduprázdná pohoří, ještě divočejší
liduplná velkoměsta, přívětivé pobřeží Pacifiku, ještě přívětivější
pláže Karibiku, vyprahlé pustiny
severu, promočené lesy jihu, protidrogová komanda u hranic s USA,
zapatisté
u hranic guatemalských a všude plno zajímavých rostlin a živočichů.
Cestování s kaktusářem je však požitkem
dvojnásobným. Takový člověk je lepší než domorodý průvodce. Již několik
týdnů předem hlásí,
že až dorazíme do Xiltlamapamitlánu, musíme nejprve k místnímu
železářství; pak pojedeme kilometr a dvě stě metrů na východ, u zelené
cedule odbočíme doprava na lesní cestu, po dvou kilometrech a sedmi
stech metrech se na rozcestí
dáme vlevo a po dalších osmi kilometrech (opatrně kolem tajného letiště
narkotrafikantů)
uvidíme před sebou malou skálu; na ni vylezeme, poklekneme a najdeme
kaktus
ten a ten. Tuto informaci během oněch několika týdnů cestování
mnohokrát
zopakuje. Nakonec ji všichni znají nazpaměť, a když konečně přijedou do
Xiltlamapamitlánu,
se zavřenýma očima najdou místní železářství, popojedou kilometr a dvě
stě
metrů na východ, u zelené cedule odbočí doprava na lesní cestu, po dvou
kilometrech
a sedmi stech metrech se na rozcestí dají vlevo a po dalších osmi
kilometrech
(u tajného letiště narkotrafikantů nikdo ani nedutal) uvidí před sebou
malou
skálu; na ni vylezou, pokleknou a najdou kaktus ten a ten. Jistojistě.
Žádný opravdový milovník kaktusů se před
cestou do
Mexika neopomene takovými podrobnými informacemi vybavit. Ty
pochopitelně nejsou v žádné literatuře – ani světové, ani provinciální
– a lze je získat zase jen od jiných kaktusářů, kteří je získali zase
od jiných kaktusářů a
ti ještě od jiných a tak dále až do kaktusářského pravěku. Dobrý návod
jak
najít lokalitu vzácného druhu je pochopitelně velmi ceněn, a proto i
střežen.
Stává se předmětem výměnného obchodu – já ti povím, kde jsem našel ten
velevzácný
turbinikarpus, ale ty mi musíš říct, kde roste ta úžasná mammilárie,
kterou
zatím kromě tebe viděli jen tři Američani a ti to tutlají.
Tak prosté to ovšem mezi lidmi nikdy nebývá.
Jako
při každé lidské činnosti, v níž se snoubí touha a prestiž něco
vlastnit s
nedostupností vytouženého, vznikají i mezi kaktusáři různé aliance a
koalice,
které mezi sebou soupeří (kompetují, jak se dnes říká). Může se proto
celkem
snadno stát, že utratíte své kvalitní informace, ale nakoupíte balast.
Třeba
něco jako: „Když přijedeš do Chochimixtlalca, odbočíš vlevo, po pěti
kilometrech
se dáš cestou do stráně. Po dalších devíti kilometrech hledáš na
pastvinách.“
Zdá se vám to být dokonalá informace? Nenechte se mýlit. Není třeba
jasné,
ze které strany do Chochimixtlalca přijedete, a tak vlevo pro vás může
být
vpravo. Po pěti kilometrech do stráně… ale do které? Může jich tam být
deset
a cest ještě víc. A hledat na pastvinách? Na které z nich? A kde? To už
je
opravdu mnoho možností, a pokud nemá člověk týden nazbyt, nepochodí.
Takový
podvod se ale nakonec pozná. Darebák je odhalen, nikdo s ním už
obchodovat
(vyměňovat informace) nebude. A dál už to znáte z ekologie – kooperace,
koalice,
teorie her, vězňovo dilema, jestřáb a holubice, poctivost, zrada, …
(viz
Vesmír 72, 185 a 189, 1993/4, 74, 492, 1995/9).
Tak to v životě chodí. Kaktusářů se ale
nemusíte bát. Naopak, cestujte s nimi do Mexika! Bude se vám sice zdát,
že s vámi manipulují
na každém kroku (a nejspíš nejen zdát – když jde o kaktus, neznají
bratra),
poznáte však končiny, kam byste se jinak určitě nepodívali. A hlavně
opravdu
uvidíte podivuhodné rostlinky, které spatřilo jen pár lidí z celého
světa.