/předchozí část
seriálu/
Jestliže kaktus ve svých představách
personifikujeme,
jistojistě se nám v mysli zjeví bodrý, přitloustlý a mírně flegmatický
človíček, kterému je jakýkoliv pohyb (neřku-li rychlý) na obtíž a
přesun
kdykoliv a kamkoliv zcela zbytečný. Největší slastí pro něj je pohodlí
(byť v poněkud prostých poměrech) a nekonfliktní, velmi skromný, leč
poklidný
život. Málokdo si kaktus představí jako ostrého loktaře schopného
vytlačit
a vyšťouchat své konkurenty. I tak se ale kaktusy za určitých podmínek
chovají a je s podivem, jak razantně dokážou na příhodnějších
stanovištích
méně průbojné druhy převálcovat.
| ZLODĚJE I INVAZIVNÍ DRUHY DĚLÁ PŘÍLEŽITOST Vidíme-li úspěšnost invazivních druhů kaktusů v suchých oblastech Starého světa, snadno nás napadne vysvětlovat to jejich účinným přizpůsobením prostředí. Kaktusy se šíří na úkor trav a bylinek, tak to asi bude tím, že dokážou lépe vzdorovat suchému prostředí, ne? Copak to tak nechodí i u nás? Evropa je nejspíš nějakým holubičím kontinentem – jak z naší přírody každý dobře ví, jsou naše prostá luční kvítka způsobná, galantní a neagresivní, a tak si na ně troufne každá cizozemská řimbaba vyzbrojená jedy, dlouhým kořáním, rychlým růstem a ještě rychlejším rozmnožováním. Naše kopretiny, třezalky, mateřídoušky, pryšce a zvonky určitě nemají k invazi patřičné vybavení. Copak bychom si mohli představit, že by právě ony tvrdě opanovaly prérie Divokého západu, plné tak agresivních pistolníků, jako je vlčí bob (Lupinus polyphyllus)? Taková úvaha jde dobře dohromady s představou, že všechno zlo pochází z ciziny, že co je české, to je hezké a že sobě ježek kadeřav. Ale je to složitější. Zrovna ta třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) a pryšec obecný (Euphorbia esula) jsou v Americe a v Austrálii stejným postrachem jako tady vlčí bob či celík kanadský (Solidago canadenis). Najednou začne být velmi důležité, že třezalka má fototoxiny, takže ji tam nic nežere, a pokud přece, tak se ten klokan po nezvyklém obědě opálí, oteče a umře, a pokud neumře, tak si příště rozmyslí třezalku žrát. Naše druhy u nás nejsou expanzivní prostě proto, že svou invazi absolvovaly už dávno (nejčastěji brzo po konci doby ledové). Adaptace k invazi mají, ale jsou nenápadné, protože se neprojevují. Konečná moralita tu je, ale je jiná, než jsme možná čekali. Není to tak, že čím silnější drápy, zuby, jedy, lupeny a kořání, tím je druh lépe vyzbrojen a agresivnější při invazi. Každý druh je nějak adaptován a jestli mu to pomůže k úspěšné invazi, záleží jen na tom, jaké prostředí se mu přinatrefí. Najděte prostředí ideálně vhodné pro svatojánky, lilie zlatohlavé, jasoně, rosničky či rosnatky, protěže, orchideje, skřivánky či penízovky sametonohé, a to prostředí dosud jimi nekolonizované, dovezte je tam – a nestačíte divit. Zloděje, lupiče, samovládné tyrany i invazní druhy nedělá výzbroj či nadání, ale příležitost. |