Snímky kaktusů (1)

/zpět na obsah seriálu/
 
Krásná mamilárie (Mammillaria parkinsonii) vytváří často shluky několika odnoží. Druh roste v oblastech středního Mexika v pohoří Sierra del Doctor na vápencových horninách. Snímek © Libor Kunte
Svým rozměrem a svérázně utvářeným stonkem se Carnegiea gigantea proslavila jako jeden z nejznámějších kaktusů vůbec. Největší jedinci dosahují úctyhodných třiceti metrů výšky. Původní obyvatelé kmene Tohono O’Odham česali sladké červené plody těchto kaktusů a užívali je k výrobě sirupu a vína. Dodnes tento zvyk dodržují jejich potomci a ze sklizně kaktusových plodů se stal jakýsi rituál zakončený díkůvdzáním a prosbami za bohatou úrodu příštího roku. Snímek © Libor Kunte
Katamajské údolí (Valle de Catamayo) je zcela zvláštní enklávou na jihu Ekvádoru. Soustava dílčích údolíček má poměrně aridní charakter s ročním průměrem teplot okolo 24 °C a průměrným ročním úhrnem srážek přibližně 420 mm. Jižním směrem pokračují rozlehlé peruánské polopouště, ale jinak celé Valle de Catamayo obklopují o poznání vlhčí oblasti. V tomto údolí se začínají objevovat mnohé sukulentní druhy, z nichž je výrazně zastoupena jedovatá pryšcovitá dřevina Jatropha nudicaulis. Na stromech se vyskytují epifytické suchomilné tilandsie (Tillandsia multiflora) a v údolí rostou i kaktusy, z nichž asi nejvíce upoutá Melocactus bellavistensis s rezavou boulí, tzv. cefaliem, na temeni. Snímek © Libor Kunte
Rostlinná formace matorral xerófilo zaujímá přibližně 40 % veškeré rozlohy Mexika a pokrývá téměř všechny pouštní a polopouštní oblasti státu. Průměrná roční teplota na jednotlivých lokalitách kolísá od 12 do 26 °C (na většině z nich je výrazný výkyv denní a noční teploty). Snímek pořízený nedaleko městečka Aramberri ve spolkovém státu Nuevo León zachycuje typické druhy této formace pro severovýchodní část Mexika, jimiž jsou Ferocactus steinesii (vysoký kaktus s červenými trny), Echinocactus platyacannthus a také Agave lechuquilla, kterou lidé dodnes využívají k výrobě sisalových vláken. Snímek © Libor Kunte
Rovinatější oblasti mexického státu Durango jsou zhusta zemědělsky využívány, což se odráží na stavu původních rostlinných společenstev. Mezi ohrožené druhy patří i Thelocactus heterochromus, obývající nízké kopečky a mírné jižní svahy. Snímek © Libor Kunte
 
 
Mammillaria haudeana je typickým představitelem kaktusů osídlujících velmi extrémní a exponovaná stanoviště. Skály na osvětlených holinách se za letních dnů rozpálí na neuvěřitelných 70 °C a během některých zim jsou drobné stonky po několik týdnů přikryty vrstvou sněhu. (Podrobněji o druhu Mammillaria haudeana) Oba snímky © Pavel Hošek
Semenáčky madagaskarských rostlin Didierea madagascariensis jako by vypadly z oka některým kaktusům. Vzrostlé exempláře si již tak podobné nejsou. Snímek © Pavel Hošek
 
 
 
 
Všechny tři snímky: Nápadnou konvergenci lze pozorovat mezi dvěma naprosto nepříbuznými čeleděmi, jakou je americká čeleď Fouquieriaceae a endemická madagaskarská čeleď Didiereaceae. Asi nejznámější zástupce prvně jmenované je ocotillo neboli Fouquieria splendens – prutnatý keř vyskytující se hojně v severním a středním Mexiku a na jihu USA (snímek 3). Didierea trolli roste na jihozápadě Madagaskaru, kde tvoří na lokalitách jižně od města Toliara významnou dominantu společenstva označovaného trnitý buš (snímky 1 a 2). V obou případech jde o keře, jejichž stonky nejsou na první pohled nijak výrazně sukulentní. Pozoruhodná není jen jejich morfologická podobnost, ale i shoda ve způsobu růstu. Větve mladých rostlin vyrůstají nejprve trsovitě a jsou poléhavé (snímky 2 a 3). Starší jedinci pak rostou „do druhého patra“ – vyženou kmínek, který se v určité výši nad zemí začne větvit (snímek 1).  
Snímek 1 © Pavel Hošek, snímky 2 a 3 © Libor Kunte
Většina sukulentních rostlin z čeledi Asclepiadaceae je podobná stavbou svých stonků malým sloupkovitým cereům. Trichocaulon cactiforme je dokonalou napodobeninou beztrnného kaktusu, ovšem květy (a později také plody) prozradí jeho příslušnost ke zcela jiné čeledi. Snímek © Libor Kunte 
Marginatocereus marginatus s množstvím poupat. Různé druhy kaktusů bývají využívány jako kvalitní oplocení. Běžné a obyčejné jsou ploty opunciové, ty má na mexickém venkově opravdu každý senochrup. To takový plot marginatocereový, to je něco jiného; to si nemůže dovolit každý. Takový elegantní plůtek smí zdobit zahrady jen mužů a rodin vážených a v širokém okolí ctěných a vlivných. 
Snímek © Libor Kunte
Echinocactus texensis patří mezi „menší“ obry. Jeho trny jsou nesmírně nebezpečné a lidé mu proto na obou stranách mexicko-amerických hranic neřeknou jinak než „zmrzačovač koní“ (horse crippler, mancacaballo). 
Snímek © Libor Kunte
Cephalocereus senilis roste v mexickém státě Hidalgove Valle de Metztitlan, kterému A. V. Frič říkal údolí starců. Ranní mrazíky jsou tu během nejchladnějších měsíců (leden – březen) na denním pořádku. Dospělí jedinci proto kvetou z bočního cefalia, které chrání poupata před nepříznivými povětrnostními vlivy. 
Snímek © Libor Kunte
Ferocactus echidne roste často ve stínu bohaté keřové vegetace. Areál rozšíření druhu je v teplých nížinách mexického státu Tamaulipas, které jsou o poznání vlhčí než náhorní plošina a severní oblasti.  
Snímek © Libor Kunte. Fotografie byla použita na obálce dubnového čísla časopisu Vesmír
 
 
Oba snímky: Myrtillocactus geometrizans je typickým představitelem velkých kaktusů rostoucích ve středním Mexiku. Jeho drobné plody domorodci jedí a nazývají je garambullo. Snímky © Libor Kunte
Zajímavou životní strategii používá Gymnocactus subterraneus var. subterraneus z mexického státu Nuevo León. Stonky malých semenáčků rostou v hustých trsech travin. Jsou proto velmi útlé, tyčkovité, rychle se vytahují za světlem a teprve na plném slunci vytvoří kulovitou asimilační „hlavičku“. Snímek © Libor Kunte
K nejmenším kaktusům bezesporu patří Turbinicarpus krainzianus rostoucí ve spáře, snímek © Libor Kunte
Blossfeldia liliputana se v našich sbírkách většinou pěstuje jako roubovaná na vhodné podnože, na kterých neroste příliš bujně. I tak je však její stonek vždy větší a více „napumpován“, než je tomu u rostlin v přírodě. Shluk rostlin na obrázku měří asi 5 cm, každá rostlinka tak okolo 1 cm. Snímek © Rudolf Šubík
Turbinicarpus pseudopectinatus roste na poměrně velkém areálu ve středním a severním Mexiku, ale jeho objevení je vždy otázkou buď velkého štěstí a náhody, nebo přesného udání lokality.  
Snímek © Libor Kunte
Vápencové kopce nedaleko města San Luis Potosí jsou místem výskytu vzácného a perfektně maskovaného druhu Pelecyphora asseliformis. Bohužel, mnohé kopce již spolykal stavební průmysl, a to bez ohledu na to, že to jsou místa porostlá unikáty z prvního dodatku seznamu CITES. Snímek © Libor Kunte
Pohled stojícího, mírně přikrčeného fotografa na obrovskou rostlinu Ariocarpus fissuratus var. lloydii. Jako měřítko velikosti neslouží v tomto případě krabička sirek, kapesní nožík či přímo kus ustřiženého metru, ale boty velikosti osm a půl. 
Snímky © Libor Kunte
 
 
Ariocarpu trigonus var. elongatus může na odlišných lokalitách vypadat zcela rozdílně. Rostlina na snímku se svým habitem, ale také charakterem výskytu spíše než svým příbuzným stejného druhu podobá rostlině Ariocarpus scapharostrus (níže). V údolí Jaumave se Ariocarpus trigonus var. elongatus vyskytuje poměrně hojně. Největší zástupce rodu AriocarpusAriocarpus trigonus var. elongatus roste v nížinách státu Tamaulipas, které se rozprostírají východní směrem od Sierra Madre Oriental. Obvykle rostliny šířkou stonku přesahující jen o málo deset centimetrů (k vidění jsou však i exempláře jednou takové), přičemž rostou nejčastěji ve stínu doprovodné vegetace. Obývají nejrůznější typy stanovišť s vápencovým podložím a na svazích u koryta řeky nedaleko vesničky San Antonio rostou dodnes po tisících. Až potud by to nebylo vcelku nic zajímavého – Ariocarpus trigonus var. elongatus tu stále vyhlíží jako docela obyčejný, zřetelně viditelný kaktus (horní snímek). Asi o 100 metrů dále se však vyskytuje další naleziště s poněkud drsnějším charakterem, které je nápadné hlavně lámavou břidlicí. Rostlinky se tu vyskytující bez jakékoliv jiné vegetace, nedorůstají více než 5 cm v průměru a jejich stonek je téměř celý ukryt pod povrchem (snímek vlevo nahoře). Podobnost lokality i podobnost habituelní s ekotypem Ariocarpus scapharostrus (snímek dole) je až zarážející. Jako by si prostředí „přizpůsobilo“ obyvatele k obrazu svému. Bez znalosti „klasické“ lokality bez lámavé břidlice by člověk (pardon, kaktusář) asi dost váhal o jaký druh vlastně jde. 
Snímky © Libor Kunte
Mistrem v maskování je Ariocarpus scapharostrus. Schválně jestli najdete na snímku všechny tři exempláře (nebo je jich tam ještě víc?). Snímek © Libor Kunte
Hledat Ariocarpus kotschoubeyanus po prudkých deštích, je beznadějná dřina. Přívaly vody zcela překryjí stonky bahnem a rostlina není na nějaký čas vůbec vidět. Většina stonku se totiž skrývá pod povrchem půdy a v úrovni terénu můžeme spatřit jen vrchní strany bradavek. Snímek © Libor Kunte
Velmi vzácnou rostlinou je Pelecyphora strobiliformis, která se vyskytuje na poměrně velkém areálu, ale její naleziště jsou neustále ničena antropogenními vlivy, jež ve svém důsledku způsobují silnou vodní erozi. Snímek © Libor Kunte
I přes svou velikost jsou stonky Astrophytum myriostigma var. strongylogonum velmi dobře maskovány. Epidermis posetá bílými vločkami s šedobílými vápencovými kameny bezvadně splývá. 
Snímek © Libor Kunte
 
další snímky kaktusů (Vesmír 80, 2001/7–12); snímky semen kaktusů