Snímky kaktusů (2)

/zpět na obsah seriálu/

předchozí snímky kaktusů (Vesmír 80, 2001/1–6); snímky semen kaktusů

Turbinicarpus alonsoi byl objeven teprve před 5 lety. Od ostatních druhů rodu se odlišuje výraznými bradavky a také velkými růžovofialovými květy. Snímek © Libor Kunte

Jihoamerický Echinopsis subdenudata je typickým příkladem druhu s velkými květy, které v mnoha rozměrech převyšují rozměry stonku. Květ u tohoto druhu se otevírá navečer a kvete pouze jedinou noc. Opylovači jsou přilákani na květ nejen výraznou barvou, ale také intenzivní vůní. Snímek © Libor Kunte

Gymnocactus beguinii má až 50 mm široké květy a jejich barva je velmi variabilní. Některé populace mají květy tmavě fialovočervené, jiné zas světle růžové. Snímek © Libor Kunte

V kultuře vzniklo velké množství hybridních rostlin, z nichž některé mají statut kultivaru (odrůdy). Na snímku je exemplář vzniklý křížením žlutě kvetoucího hybridu rodu Chamaecereus se základním červeně kvetoucím druhem Chamaecereus silvestrii (sbírka Libora Kunteho). Snímek © Libor Kunte

Barevná proměnlivost květů je u některých kaktusů až zarážející. Rostliny Notocactus uebelmannianus mají fialové květy, ale na jednom stanovišti se najdou i rostliny s květy zářivě žlutými. Snímek © Libor Kunte

Nopály (kaktusy r. Opuntia) se na Madagaskar dostaly díky člověku až v druhé polovině 18. století. Velmi rychle zdomácněly nejen ve zdejší přírodě, ale i v myslích lidí, kteří záhy „objevili“ jejich přednosti. Trnité porosty dobře poslouží jako ohrada, třeba pro dobytek, a ještě na nich vyrostou chutné plody. A to vše i v těch nejnehostinnějších končinách ostrova. A přestože na Madagaskaru zdomácněly i některé „cereusy“, opuncie jsou jediné kaktusy, které tam lidé záměrně vysazují a pěstují. U jiných druhů pouze využívají planě rostoucí rostliny. první snímek © Pavel Hošek, druhý snímek © Libor Kunte

Epithelantha micromeris patří mezi druhy, které svůj plod ukrývají v husté spleti trnů a vaty na temeni. Chrání je tím před býložravci. Teprve když plody uzrají, vystrčí je rostlina na povrch – a býložravci ve svém zažívacím traktu roznesou semena na nová stanoviště. Od oplození k uzrání plodů uběhne obvykle 8 měsíců až rok. Snímek © Libor Kunte

Nedaleko Čelákovic u Prahy protíná hradecká dálnice malé návrší nehlubokým úvozem. Opuková zemina, navezená sem při stavbě silnice, je neobyčejně jalová. Měkká půda je hojně splavována dešťovou vodou. V létě se do nechráněné stráňky opírá jižní slunce. Rostou v ní všehovšudy dva tři druhy travin a zhruba stejný počet dalších rostlin, borovici nevyjímaje. Ideální podmínky pro invazi druhů přivyklých extrémním stanovištím. Však se tu také již několik let daří hned několika druhům opuncií. Snímky © Pavel Hošek

Rod Opuntia je druhově velmi početný. Zahrnuje docela malé kaktousky, ne větší než dlaň, ale i stromovité obry. Druhů, které se vydaly daleko do světa, je však jen nemnoho. A vzájemně jsou si dost podobné – ať už rostou v Austrálii, Africe nebo třeba v Bulharsku. Opuntia stenopetala, snímek © Pavel Hošek

Zajímavou lokalitou ve Středomoří je Zmijski ostrov v Bulharsku. Je to maličký ostrůvek, vzpínající se nedaleko příbřežních skalisek. I nepříliš zdatný plavec na něj z pobřeží pohodlně dokrauluje. Je celý hustě porostlý opunciemi druhu Opuntia pheacantha. Ostatní květena byla vytlačena nebo živoří ve stínu samozvaných přivandrovalců. Poměry na nedalekém pobřeží jsou ale docela jiné. Tady byste kaktus hledali marně. To opuncie jen usvědčuje, že jsou v kraji cizinci. Kdysi je zřejmě někdo náhodně na ostrůvku vysadil. Bujně tu sice kvetou a semena se z nich sypou po hrstech, ale jejich vhodný šiřitel chybí. Nenašel se žádný pták ani jiný živočich, kterému by zachutnala (a který by navíc byl schopen překonat mořskou úžinu). Snímek © Libor Kunte

Nakládačky po mexicku – opunciové články ve sladkokyselém nálevu. Snímek © Libor Kunte

Lophocereus sp.,jemuž Mexičané říkají pitahaya, má výrazně červené plody,velké asi jako rajské jablíčko.Roste na severu poloostrova Baja California avpřilehlých oblastech na jihu USA. Snímek © Pavel Hošek

Když Ferocactus stainesii doroste středních rozměrů, stává se často „kořistí“ domorodců. Vykopávají je a ve velkém prodávají firmám, které se zabývají sadovými a parkovými úpravami. Většina jedinců proto stráví zbytek svého života v parcích velkých měst. Snímek © Libor Kunte

V suchých částech Mexika po většinu roku v podrostu docela chybí jakékoli šťavnaté byliny. Pastevci proto přilepšují kozám okolorostoucími opunciemi (zde Opuntia leucotricha). Z vzrostlých exemplářů, na něž zvířata nedosáhnou, osekají části stonků a kozy je spasou včetně trnů. Příležitostnému kaktusářskému pozorovateli se při tom lehce rozechvěje žaludek a ještě dlouho přemýšlí, jak je možné, že to těm domácím tvorům nerozbodá dutinu ústní ani žaludek, ba že jim to dokonce asi chutná. Snímek © Libor Kunte

Lophophora williamsii, známá jako peyotl nejen mezi Indiány, je jedním z kaktusů, který poskytuje halucinogenní látky. V minulosti rostl peyotl na širokém areálu v severním Mexiku a jižních státech USA. V Mexiku je mnohde stále ještě hojný, v USA je z větší části již vysbírán. Snímek © Libor Kunte

Atraktivní Astrophytum ornatum není v přírodě příliš vzácnou rostlinou. Roste v okolí Metztitlánu, zemědělsky intenzivně využívané oblasti. Úbočí kopců jsou většinou obdělávána a kaktusům zbývá životní prostor již jen na vrcholcích vysokých kopců.
Snímek © Libor Kunte

Leuchtenbergia principis roste na obrovském areálu, ale velmi řídce. Zničení jedné lokality tedy znamená zánik jen nemnoha rostlin, ale přesto celé populace. Snímek © Libor Kunte

Machaerocereus eruca roste velmi vzácně jen na několika málo místech poloostrova Baja California. Využívá pro kaktusy neobvyklou životní strategii. Rostlina je polehavá, na vrcholu neustále dorůstá a „odspodu“ naopak odumírá. V silnějším větru se tělo kaktusu občas odkutálí o kousek dál, opět zakoření a roste. Takto se machaerocerey pomalu potulují krajinou. Snímek © Pavel Hošek

Torzo umírajícího kaktusu Carnegeia gigantea v Sonorské poušti. Snímek © Pavel Hošek

Tři kaktusy. Snímek Karla Čapka, © Karel Čapek, dědicové

Rod Echinofossulocactus (na snímku) je charakteristický vysokou mezidruhovou uniformitou; jedinci v rámci druhu jsou však značně variabilní. Tato paradoxní situace vede v posledních letech některé odborníky k názoru, že všechny dosud popsané druhy echinofossulokaktusů (přes 30) lze nejspíš „sesypat“ pouze do druhů dvou. Všechny druhy rodu se v každém případě vyznačují vysokým počtem žeber (až přes 100). Snímek © Pavel Hošek

Machaerocereus gummosus sloužil v dřívějších dobách rybářům z Dolní Kalifornie. Rozdrcené stonky naházeli do vody a alkaloid obsažený v kaktusu na krátkou dobu paralyzoval ryby, které rybáři jen sesbírali z vodní hladiny.
Snímek © Pavel Hošek

	Turbinicarpus alonsoi byl objeven teprve před 5 lety. Od ostatních druhů rodu se odlišuje výraznými bradavky a také velkými růžovofialovými květy. Snímek © Libor Kunte
	Jihoamerický Echinopsis subdenudata je typickým příkladem druhu s velkými květy, které v mnoha rozměrech převyšují rozměry stonku. Květ u tohoto druhu se otevírá navečer a kvete pouze jedinou noc. Opylovači jsou přilákani na květ nejen výraznou barvou, ale také intenzivní vůní. Snímek © Libor Kunte
	Gymnocactus beguinii má až 50 mm široké květy a jejich barva je velmi variabilní. Některé populace mají květy tmavě fialovočervené, jiné zas světle růžové. Snímek © Libor Kunte
	V kultuře vzniklo velké množství hybridních rostlin, z nichž některé mají statut kultivaru (odrůdy). Na snímku je exemplář vzniklý křížením žlutě kvetoucího hybridu rodu Chamaecereus se základním červeně kvetoucím druhem Chamaecereus silvestrii (sbírka Libora Kunteho). Snímek © Libor Kunte
	Barevná proměnlivost květů je u některých kaktusů až zarážející. Rostliny Notocactus uebelmannianus mají fialové květy, ale na jednom stanovišti se najdou i rostliny s květy zářivě žlutými. Snímek © Libor Kunte
	Nopály (kaktusy r. Opuntia) se na Madagaskar dostaly díky člověku až v druhé polovině 18. století. Velmi rychle zdomácněly nejen ve zdejší přírodě, ale i v myslích lidí, kteří záhy „objevili“ jejich přednosti. Trnité porosty dobře poslouží jako ohrada, třeba pro dobytek, a ještě na nich vyrostou chutné plody. A to vše i v těch nejnehostinnějších končinách ostrova. A přestože na Madagaskaru zdomácněly i některé „cereusy“, opuncie jsou jediné kaktusy, které tam lidé záměrně vysazují a pěstují. U jiných druhů pouze využívají planě rostoucí rostliny. první snímek © Pavel Hošek, druhý snímek © Libor Kunte
	Epithelantha micromeris patří mezi druhy, které svůj plod ukrývají v husté spleti trnů a vaty na temeni. Chrání je tím před býložravci. Teprve když plody uzrají, vystrčí je rostlina na povrch – a býložravci ve svém zažívacím traktu roznesou semena na nová stanoviště. Od oplození k uzrání plodů uběhne obvykle 8 měsíců až rok. Snímek © Libor Kunte
	Nedaleko Čelákovic u Prahy protíná hradecká dálnice malé návrší nehlubokým úvozem. Opuková zemina, navezená sem při stavbě silnice, je neobyčejně jalová. Měkká půda je hojně splavována dešťovou vodou. V létě se do nechráněné stráňky opírá jižní slunce. Rostou v ní všehovšudy dva tři druhy travin a zhruba stejný počet dalších rostlin, borovici nevyjímaje. Ideální podmínky pro invazi druhů přivyklých extrémním stanovištím. Však se tu také již několik let daří hned několika druhům opuncií. Snímky © Pavel Hošek
	Rod Opuntia je druhově velmi početný. Zahrnuje docela malé kaktousky, ne větší než dlaň, ale i stromovité obry. Druhů, které se vydaly daleko do světa, je však jen nemnoho. A vzájemně jsou si dost podobné – ať už rostou v Austrálii, Africe nebo třeba v Bulharsku. Opuntia stenopetala, snímek © Pavel Hošek
	Zajímavou lokalitou ve Středomoří je Zmijski ostrov v Bulharsku. Je to maličký ostrůvek, vzpínající se nedaleko příbřežních skalisek. I nepříliš zdatný plavec na něj z pobřeží pohodlně dokrauluje. Je celý hustě porostlý opunciemi druhu Opuntia pheacantha. Ostatní květena byla vytlačena nebo živoří ve stínu samozvaných přivandrovalců. Poměry na nedalekém pobřeží jsou ale docela jiné. Tady byste kaktus hledali marně. To opuncie jen usvědčuje, že jsou v kraji cizinci. Kdysi je zřejmě někdo náhodně na ostrůvku vysadil. Bujně tu sice kvetou a semena se z nich sypou po hrstech, ale jejich vhodný šiřitel chybí. Nenašel se žádný pták ani jiný živočich, kterému by zachutnala (a který by navíc byl schopen překonat mořskou úžinu). Snímek © Libor Kunte
	Nakládačky po mexicku – opunciové články ve sladkokyselém nálevu. Snímek © Libor Kunte
	Lophocereus sp.,jemuž Mexičané říkají pitahaya, má výrazně červené plody,velké asi jako rajské jablíčko.Roste na severu poloostrova Baja California avpřilehlých oblastech na jihu USA. Snímek © Pavel Hošek
	Když Ferocactus stainesii doroste středních rozměrů, stává se často „kořistí“ domorodců. Vykopávají je a ve velkém prodávají firmám, které se zabývají sadovými a parkovými úpravami. Většina jedinců proto stráví zbytek svého života v parcích velkých měst. Snímek © Libor Kunte
	V suchých částech Mexika po většinu roku v podrostu docela chybí jakékoli šťavnaté byliny. Pastevci proto přilepšují kozám okolorostoucími opunciemi (zde Opuntia leucotricha). Z vzrostlých exemplářů, na něž zvířata nedosáhnou, osekají části stonků a kozy je spasou včetně trnů. Příležitostnému kaktusářskému pozorovateli se při tom lehce rozechvěje žaludek a ještě dlouho přemýšlí, jak je možné, že to těm domácím tvorům nerozbodá dutinu ústní ani žaludek, ba že jim to dokonce asi chutná. Snímek © Libor Kunte
	Lophophora williamsii, známá jako peyotl nejen mezi Indiány, je jedním z kaktusů, který poskytuje halucinogenní látky. V minulosti rostl peyotl na širokém areálu v severním Mexiku a jižních státech USA. V Mexiku je mnohde stále ještě hojný, v USA je z větší části již vysbírán. Snímek © Libor Kunte
	Atraktivní Astrophytum ornatum není v přírodě příliš vzácnou rostlinou. Roste v okolí Metztitlánu, zemědělsky intenzivně využívané oblasti. Úbočí kopců jsou většinou obdělávána a kaktusům zbývá životní prostor již jen na vrcholcích vysokých kopců. Snímek © Libor Kunte
	Leuchtenbergia principis roste na obrovském areálu, ale velmi řídce. Zničení jedné lokality tedy znamená zánik jen nemnoha rostlin, ale přesto celé populace. Snímek © Libor Kunte
	Machaerocereus eruca roste velmi vzácně jen na několika málo místech poloostrova Baja California. Využívá pro kaktusy neobvyklou životní strategii. Rostlina je polehavá, na vrcholu neustále dorůstá a „odspodu“ naopak odumírá. V silnějším větru se tělo kaktusu občas odkutálí o kousek dál, opět zakoření a roste. Takto se machaerocerey pomalu potulují krajinou. Snímek © Pavel Hošek
	*Torzo umírajícího kaktusu Carnegeia gigantea* v Sonorské poušti. Snímek © Pavel Hošek**
	Tři kaktusy. Snímek Karla Čapka, © Karel Čapek, dědicové
	Rod Echinofossulocactus (na snímku) je charakteristický vysokou mezidruhovou uniformitou; jedinci v rámci druhu jsou však značně variabilní. Tato paradoxní situace vede v posledních letech některé odborníky k názoru, že všechny dosud popsané druhy echinofossulokaktusů (přes 30) lze nejspíš „sesypat“ pouze do druhů dvou. Všechny druhy rodu se v každém případě vyznačují vysokým počtem žeber (až přes 100). Snímek © Pavel Hošek
	Machaerocereus gummosus sloužil v dřívějších dobách rybářům z Dolní Kalifornie. Rozdrcené stonky naházeli do vody a alkaloid obsažený v kaktusu na krátkou dobu paralyzoval ryby, které rybáři jen sesbírali z vodní hladiny. Snímek © Pavel Hošek